Sedím na kolečkové židli u vyhřívaného lůžka na jednotce intenzivní péče.
Daleko od všech a daleko od života tam venku.
Držím Benjamina v náručí, hadičky mám opřené o bočnici postýlky. Bojím se pohnout, abych ho nevzbudila.
Leží na mě, úplně klidně.
Pravidelně oddychuje.
Vypadá jako každé jiné spící novorozeně.
Pozoruji jeho obličejík a snažím se do mysli obtisknout sebemenší detail.
Najednou se plejáda mašin za jeho lůžkem divoce rozpípá. Něco bliká zuřivě červeně, narovnám se v křesle a vystrašeně sleduji monitor. Čísla vypadají v normě, křivka taky, ale to pípání a blikání mě děsí. Rozhlížím se, kde sakra někdo je a proč jsou všichni tak
v klidu…?!
Přichází sestřička s dlouhými vlasy a usměvavýma očima.
„To jsem já. To nic,“
říká během toho, co mačká čudlíky, kamsi za sebe.
Mašina se uklidní.
Znovu se pomalu zapřu do opěradla.
To nic.
Benjaminku, zítra jdeš na operaci srdce.
Nejsou Ti ani čtyři dny a už musíš takhle bojovat.
Dívám se na Tebe, jak jsi bezbranný, odevzdaný a nebesky nádherný.
Šeptám Ti, jak moc Tě mám ráda, tak jak jsem to šeptala do břicha celé dlouhé měsíce.
Opakovala jsem to dokolečka.
Zaříkala Tě.
Na kdeco je dneska knížka, poučka.
Kontaktní rodičovství, respektující rodičovství, líné rodičovství, ekoezobio rodičovství…jenže nikde se nepíše, jak miminkům vdechnout bojovnost a předat vůli
k životu. A mám já na to vůbec právo?
Když já se bojím, že o Tebe přijdu.
Bojím se o sebe, jak to zvládnu.
Jak to zvládne naše manželství, naše rodina.
Strach mi naleptává duši, odírá ji a kusy padají na zem spolu s krůpějemi potu pod jednorázovým pláštěm.
A já krom té mojí neohrabané lásky nemám nic na výměnu.
Nemůžu Ti slíbit, že to bude jednoduchý. Ani já sama nevím, jak těžký to bude. Nemůžu Ti nalhávat, že takhle je to celý, že se jednou zapřeš, zamakáš, zabojuješ a bude to. Ty to takhle prostě nemáš a mě to neuvěřitelně mrzí.
A jestli se nakonec rozhodneš, že tohle všechno přeci jen nestačí a raději se vrátíš do náruče toho, kdo nám Tě poslal, tak to chápu
a nepřestanu Tě proto milovat o nic míň.
Ale přesto prosím, dej nám šanci.
Zkus to s námi.
Chtěj ochutnat, jaké to je na zemi.
Otírám si svůj nos o Tvoje malé čelíčko, čichám nezaměnitelnou miminkovskou vůni a ze všech sil Tě co nejjemněji tisknu na sebe.
„To nic…“
šeptám Ti do ouška a polykám slzy.