Jedu do Prahy a na Radiožurnálu je rozhovor s profesorem Pirkem, který má dnes sedmdesát. Téma hovoru se pochopitelně točí kolem životního jubilea a dosažených kariérních úspěchů.
Před časem bych, pohodlně zapřená do sedadla, poslouchala a fascinovaně kroutila hlavou nad možnostmi dnešní medicíny
a schopnostmi jednotlivých lékařů.
A říkala si, jak je skvělé, že lidé neurčitých jmen a osudů někde v Česku, mají v lékařích, jako je profesor Pirk, naději a šanci na život.
Dnes sedím nalepená na volant, sleduji provoz před sebou a špicuji uši, aby mi nic neuteklo. Před deseti dny se totiž jeden človíček
z té bezejmenné masy kardiaků vydělil.
Dostal jméno, hnědé oči, pršáček posetý pupínky a srdeční vadu, která testuje možnosti dnešní medicíny poměrně vydatně.
Těším se a zároveň se bojím.
Jsem ráda, že už zase budeme spolu, byť jen v jipovském režimu od – do. S radostí vyhlížím chvíli, kdy ho uvidím a ukončím tak agónii nejistoty na telefonu. Momenty upocených rukou křečovitě svírajících mobil s číslem na jipku. Vteřiny odhodlávání, tající se dech při vyzvánění a zběsilé představy, co se to tam děje při odpovědi, že teď se to nehodí, ať si zavolám za chvíli.
Srdce v krku při zazvonění neznámého čísla.
Teď se pro změnu bojím toho, jak bude Benjaminek vypadat. A jak to zvládnu já.
Plášť, návleky, už to dobře znám. Očima bloudím na místo, kde Ben ležel posledně. Teď je postýlka prázdná. Sestřička mi přichází naproti, ještě si pořádně umyji ruce. Mýdlem i dezinfekcí.
A už ho vidím.
Je vzhůru, mrská ručičkama. Jakoby mě vítal. Nebo mi signalizuje, že zubatou zahnal.
Pro tentokrát.
Prozatím.
Úlevně si dřepnu k postýlce. „Klidně se ho můžete dotýkat, ale chovat dnes raději ještě ne,“ říká mi sestra a odchází.
Benjaminek vypadá líp, než jsem si představovala. Od posledně je navíc vystouplá jizva přes celý hrudník sešitá černou nití, dole přelepená. Hadičky do třísel. Sloupaná kůže. Vpichy.
Chvíli mi trvá, než se ho osmělím pohladit. Jako bych se bála, že naruším křehkou rovnováhu, která tam beze mě panovala.
Opatrně se ho dotknu.
Nejdřív na nožičce, pak pomalu postupuji směrem k jizvě a utírám si slzy.
Návrat ztraceného syna.
Víkend se nese ve znamení euforie ze shledání. Nikdo nás neruší, máme celé hodiny pro sebe, už si ho můžu i pochovat.
Jak vzácné jsou najednou věci, které byly dříve samozřejmé!
V pondělí stěhování na oddělení, to znamená ještě více času spolu.
V úterý převaz rány, který mě zaskočí s nenadálou intenzitou. Jako by mi to při pohledu na rozšklebenou díru nad pupíkem teprve až teď plně došlo.
Co má to malé tělíčko za sebou.
S čím už se muselo popasovat, co muselo vytrpět.
A že tohle je teprve začátek.
Brečím celé dopoledne.
Dávno nebulím nad sebou. Nebo možná trošku.
Zlehka, tak abych Bena neprobudila, ho hladím po ručičce.
„Strašně mě to mrzí,“ opakuju pořád dokola a zalykám se nespravedlností.
Za dva dny konečně spolu na pokoji.
Vizity, vyšetření a lopocení se s krmením.
Plochá váhová křivka.
Nekonečně vlekoucí se dny odměřované intervaly léků, odstříkáváním mléka a krmením.
Očekává se ode mě, že uspokojím potřeby novorozence. Stejně jako každá máma kdekoli jinde.
Pochovat, potulit, přebalit, vykoupat, nakrmit. A navíc pofoukat všechna bebíčka.
To předposlední se ukáže být jako strašná dřina. Kojení je pořád sci-fi, takže odstříkat, vymýt, vysterilizovat, uložit, ohřát. A tlačit, pěchovat, rvát. Vymýšlet různé triky, vyzkoušet desítky saviček, masírovat podle doporučení ergoterapeutky.
Několikrát denně si zoufat, rvát si vlasy, převlíkat bodyčko poblinkané i z toho mála, co se do Bena povedlo natlačit. A sledovat, jak
s ergoterapeutkou Benjamin bez problémů vypije to, co se mnou nikdy.
Snažila jsem se připravit na ledasco. Na otázky života a smrti. Na rozhodování, ke kterému nejsem kompetentní, a přesto je budu muset učinit. Ale že nebudu schopná nakrmit svoje dítě, mě absolutně nenapadlo.
V mixu z únavy, poporodních hormonů a své povahy, si to strašlivě vyčítám.
Že jsem selhala jako matka, že to nedělám dostatečně dobře, že chci moc, že na něj tlačím. Že na něj dostatečně netlačím, že na něj jdu špatně. Že nevím, co s ním
a co se sebou.
Máme pokoj s výhledem do vnitrobloku.
Oprýskaná fasáda, betonový plácek šest pater pod námi, sem tam trsy trávy.
Bezútěšné místo.
Jako moje duše.
Měla bych se přeci radovat, že Benjamin operaci přežil, že je pooperační nález „příznivý“, že ty komplikace, které má, jsou v porovnání s těmi, který by mít mohl, slovy lékaře „prkotina“.
Že je to nadějeplné.
Jenže já mám pocit, že se zblázním.
Když to už už vypadá, že se s krmením malinko blýská na lepší časy, jde Benjamin znovu na sál. Tentokrát naštěstí jen „na otočku“ aby mu zkusili sešít díru, která mě tak vykolejila týden zpátky. Ale opět je to v celkové narkóze a když se Ben probudí, pláče tak usilovně, že mi dá dost zabrat, než ho uklidním.
A s krmením jsme znovu tam, kde jsme byli na začátku.
V nitru mám prázdno a těch pár trsů trávy kropím krůpějemi slz únavy, frustrace a odloučení od zbytku rodiny. A obavami, jak to
v režimu, kdy se celý den točí kolem krmení, zvládnu s dalšími dětmi.
Až nás teda jednou pustí domů.