Moje sestra byla objednána na ultrazvukové vyšetření k přednímu brněnskému prenatálnímu diagnostikovi, Mudr. Vlašínovi.
V ordinaci ze sebe vychrlila naši skvostnou rodinnou anamnézu, obsahující pochopitelně i srdeční vadu našeho syna – jejího synovce. Pan doktor zareagoval slovy (cituji): „Proč proboha vůbec rodila, to o tom jako nevěděli“ (předpokládám rozhořčený otazník
s vykřičníkem na konci věty).
Sestra, která s námi ušla celou cestu od diagnostikování srdeční vady našeho syna ve 12. týdnu, přes těhotenství naplněné obavami
a strachem, porod a bolestné chvíle nejistoty a paralyzující bezmoci, hospitalizace, adaptaci dítěte se srdeční vadou do chodu rodiny; sestra, která, hlídala další synovce během našich návštěv kardiologických ambulancí, poslouchala moje nářky a stesky nad nepříznivou prognózou nebo jenom byla vedle mě a tiše sdílela moje slzy. A nakonec se s námi raduje z Benjaminových úsměvů, jeho pokroků, nechá se nakazit jeho radostí ze života a vidí, jakou něžnost vzbuzuje nejen u svých bratrů, ale i u svého bratrance – jejího syna. Vidí většinu toho dobrého i tíživého. Tak tahle sestra po komentáři pana doktora jen zalapala po dechu a všechno mi pak zčerstva vyklopila.
…
Vážený pane doktore,
Vaše slova, jakkoli nebyla adresována přímo mně a přesto ke mně dolehla, nejen že ve mně vzbudila enormní hněv, ale také mě hluboce ranila.
Dovolte mi nyní zkusit vysvětlit, „proč jsem svoje dítě proboha rodila“.
Věřte mi, sama jsem se snažila poctivě si zodpovědět tuto otázku. Diagnóza byla jasná a neviděla jsem důvod, proč o ní pochybovat. Na rozhodování o ukončení těhotenství jsem tak měla celých deset týdnů, neboť jak jistě víte, v indikovaných případech je interrupce možná až do 22. týdne těhotenství. Ačkoli jsem na hozenou vějičku intuitivně řekla ne, dlouho jsem přemýšlela, co je mojí motivací.
Není to neinformovanost, růžové brýle vyžadující od dnešní medicíny zázraky, útěcha, že „doktoři něco vymyslí“. Není to bezhlavé „dávání šance“. Pročetla jsem dostupné studie a navzdory tomu, že matematika nikdy nebyla moje silná stránka, v hrubých obrysech jsem si ty dvě a dvě dala dohromady. A ne, nejsem kardiolog
a nejsem ani lékař, tudíž si některé komplikace bezpochyby nedokážu domyslet.
Nejsem ani dogmatická kráva, jak si možná myslíte, když za sebe na potrat říkám ne. Určitý hodnotový žebříček se pochopitelně těžko odděluje od jádra mých názorů, ale věřte, že ani nemám takový strach, jak bych si potrat zodpověděla před Bohem, až před ním jednou stanu, jako spíše jak bych si jej zodpověděla sama před sebou.
Tady a teď.
Jak bych se sebou dokázala vydržet. Jak bych se mohla podívat svým zdravým dětem, co máme doma, do očí. Jak bych jim mohla předat morální kodex, kterému věřím, vštěpovat jim hodnoty a zásady, které zastávám?
Nejsem prvorodička a přesto si ten bytostný strach, který budu zažívat, jen těžko dokáži představit. Nevím, jak odpovím na otázky, které s sebou zdravotní stav našeho syna přinese. Nevím jak zvládnu všechno to, co nás čeká. Nevím, jak to zvládne naše rodina, moje manželství. Spoustu věcí netuším a možná je to tak dobře.
A ano, mám strach.
Veliký.
Co ale bezpečně vím, že svoje dítě miluji od těch prvních dvou čárek na proužku papírku, od prvního ultrazvuku. Představuji si, jaké asi bude, po kom bude mít nos, jestli bude mít zase hnědé oči a povahu, která bude testovat limity mé trpělivosti. Ptám se, kolik lásky přinese a jak promění naši rodinu.
A když jsem se uprostřed toho těšení se a představ dozvěděla, že to ideální nebude, nemůžu se najednou začít tvářit, že o nic nejde. Že jsem se vlastně zatím netěšila, nehladila pupík, nedívala na fotky starších sourozenců a neříkala si, jestli bude, jakoby jim z oka vypadl.
Jednoduše teď už nemůžu přistoupit na debatu, kdy vlastně začíná život a kdy je to ještě plod a kdy už dítě a jak to vlastně celé je a že ve výsledku zas tak o nic nejde.
Jednou jsem matka a ta přece svoje děti chrání. A snaží se je milovat bezpodmínečnou láskou. Bez podmínky na ideální zdravotní stav třeba.
A jsem už upřímně unavená z neustálého obhajování svého rozhodnutí a tudíž synovi existence.
Benjamin do našeho života přinesl jistě spoustu bolesti a těžkosti, vyčerpání a obav. Ale zároveň s ním přišla i každodenní radost
z malých, drobných věcí, které třeba nevidíte nebo je považujete za nudně samozřejmé. Každý jeho den je manifestem radosti, jakoby nějak intuitivně tušil, že to všechno je vlastně jeho přesčas, pracně vydobytý v motolském kardiocentru, vyřvaný během všech těch pro něj nepohodlných prohlídek na kardiologii, vybojovaný lékaři, námi a v neposlední řadě i jím samotným.
Je to náš malý velký učitel, nutí nás pracovat na sobě sama v ohledech, které by nás nikdy nenapadly. Je skutečným požehnáním nejen pro naši rodinu, ale i spoustu dalších lidí okolo. A jistě, nepřeji si na světě nic víc, než aby byl zdravý.
Ale je to prostě buď tenhle život, nebo žádný život.
Máte pochopitelně plné právo si o mě myslet, co uznáte za vhodné, stejně jako já si o Vás myslím, co uznám za vhodné já. Akorát přitom nijak nekomentuji Vaše životní volby a ty obtížné už vůbec ne.
Rozumím, že empatie je nedostatkovým zbožím, ale možná bychom se mohli domluvit, že si oba něco budeme myslet a řídit se „mlčeti zlato“ a to i když jeden z nás zrovna nebude přítomný.
To jen že jste se ptal, proč jsem rodila.