Vybaveni taškou s odstříkaným mlékem a odsavačkou, léky na celý den, zprávou a pár věcmi pro Bena a pro mě nasedáme ráno do sanitky.
Ben si hoví v autosedačce.
Je mu jedno, že právě teď prožívá jízdu snů, kterou by mu jeho starší bratři ve své dětské nevědomosti záviděli. Nezúčastněně klimbá v sedačce, rytmicky pohupujíce žgraničkami v rytmu žužlání prstíků.
Zatímco já mám žaludek stažený a je mi špatně, z rychlé jízdy to ale není.
Záchranář, co sedí se mnou vzadu, si moji bledost vyloží po svém a ušlechtile mi nabízí vlastnoručně upečenou meruňkovou buchtu. S díky odmítám a hlavou se mi krom tisíce jiných věcí honí, které nezadané kamarádce bych ho měla dohodit. Bavíme se o všem možném: o záchrance, zdravotním systému, jeho studiu. Je to sympoš a já začínám rozvíjet utopické scénáře o tom, jak by mělo proběhnout seznámení s oněmi dívkami. Musím si zaměstnat hlavu. Na chvíli vytlačit všechny obavy a starosti na stranu. Vytvořit záchranářskou uličku, aby mohl projet můj seznamovací nápad.
Barvitě to vidím – nesmělé oťukávání, první pusa, svatba, při které – jak jinak – půjdu za svědka. A strůjcem štěstí nové dvojice bude zprostředkovaně Benjamínkův výlet do Motola.
Zavrtím hlavou nad těmi nesmysly. Výplody fantazie, která si na chvíli odpočinula od myšlenek – co bude až.
Až přijedeme do Prahy.
Tak v první řadě bude hnedka za dveřmi scénečka.
Na to moje fantazie nestačila. Sestra se začne docela hlasitě hádat se záchranáři, ať nikam neodjíždějí a počkají, že za nás mají zodpovědnost a nemůžou nás tam jen tak mírnix týrnix nechat. A s malým pacientem na kyslíku!!! Záchranáři tvrdí, že jsou převozová služba, takže nás tam klidně nechat můžou a ať si paní zavolá do Brna. A že když se s nimi domluví, tak na nás s Benjaminkem klidně počkají. Moc tomu nerozumím a už je to jejich boj, přesto se cítím trochu provinile. A potěší mě, jak nás ten záchranář s buchtou pojmenoval. Jmenovitě. Neřekl pacient s doprovodem či jinou neosobní formulku.
No, škoda ho, holky.
Mezitím je však rušno i kolem nás, rychle natočit ekg, na echu už na Vás čekají!
Ben je počastuje svou porcí řvaní a posouváme se dál. V čekárně stojíme hned u dveří, aby bylo všem jasné, že další na řadu jdeme my. Houpám Benjaminka v nosítku, konverzuji se sestrou, která drží kyslíkovou bombu, a vysílám omluvné pohledy do čekárny. Všechny jsme předběhli! Z čekárny se mi vracejí chápající, soustrastné pohledy. Oči mi říkají: „Jo, sice tady už čekáme kdovíjak dlouho, ale Vás ještě pustíme. Jenom když nikdy nebudeme muset být na vašem místě.“
Ta přednost za to totiž vůbec, vůbec nestojí.
Ben je spravedlivý, část řvaní si nechal i na echo, nechce nikoho ochudit, pěkně každému rovným dílem. Sestřičky se ho snaží zabavit štěrchátky, zpíváme sborově lidové písně, jež zanikají v hurónském řevu.
Ach synku, synku!
Na ty jeho saturace to není tak špatný výkon.
Jsem zbrocená potem, lékař nemůže syna pořádně vyšetřit. „Kojíte?“ ptá se, zatímco jezdí sondou po hrudníku. Dívám se na špalír doktorů a sester, okolo lehátka se jich nakupilo.
„Ne,“ vydechnu úlevně.
Tohle je snad jediný moment, kdy to svoje zatrolený odstříkávání beru jako výhodu. Nemuset se tam přede všema obnažovat, zatímco by mi doktor jezdil vedle prsa sondou. Kojení může být nakrásně přirozená věc, ale zase ocamcaď pocamcaď.
Ani nevím jak, najednou stojím na jednotce intenzivní péče vedle Benovy postýlky.
Nechali si nás tu, pochopitelně.
Odpoledne bude seminář a pak se ukáže, co s Beníkem vymyslí dál.
Jsem už stará harcovnice, vím, jak si vyřídit ubytovnu, u koho stravenky, kam se věší jednorázové pláště.
Benjaminek vypadá spokojeně, jakoby věděl, že tady mu minule pomohli, tak teď to určitě taky zvládnou.
Snad. Snad.
Přichází k nám sestra. Tahle má na starosti rodiče. Je něco mezi psycholožkou, sociální pracovnicí a vrbou, do které můžete všechno nahrnout. Kýváme na sebe, pamatuje si nás z minula. Chvíli se bavíme co my tam a já už to pak nevydržím. Musím ze sebe dostat to, nad čím jsem během nekonečných nemocničních dní přemýšlela. Hledám sílu a slova, která by uchopila, co se mi honí hlavou. Chci, abych zněla pevně, ale sotva se vyslovím, roztřese se mi hlas a do očí vetřou slzy.
Nakonec shrnu svoje pocity do věty – „léčit ano, trápit ne.“
Vím, že je Benjaminkova diagnóza vážná. A že může nastat situace, kdy to dojde tak daleko, že se váha, na které je položena naděje, zhoupne a bude převážena trápením a bolestí.
Ještě další operace. Ještě, zkusíme tohle a támhle. Ještě oživíme, ještě zaintubujeme, ještě nahodíme na ten či onen přístroj.
Ještě zadoufáme.
A když jsem se dívala na zuřivě pípající mašinu s červeně blikajícím číslem čtyřicet dva, uvědomila jsem si, co je na tomhle nejtěžší.
Není to přijetí nemocného dítěte do rodiny.
Piplání, starosti, strachování.
Dny v nemocnicích, hodiny po kontrolách.
Je to zavčas říct.
Stačilo.
Porovnat poměr utrpení ku naději a vyhodnotit, že tohle už je moc.
Nedovolit – v dobré víře – že se zkusilo už opravdu, opravdu úplně všechno, prodlužovat trápení.
Nechat jít, pokud nastane čas.
Doufám, modlím se, že tohle nikdy, nikdy nebudeme muset řešit.
Pokud přeci jen ano, moc bych chtěla obstát.
Ale nevím, jestli to dokážu.
„Myslím, že tam ještě nejsme,“ řekne sestra a povzbudivě mi stiskne ruku.
Posmrkávám a sotva si utřu orosené oči, přichází za mnou primář. Vysvětluje mi, že se s kolegy shodli, že nazrál čas na tu druhou operaci. Myslí si, že tím by se Benovy problémy měly vyřešit a že nemá cenu ho zatěžovat ještě katetrizací či dalšími vyšetřeními.
„V Brně ale říkali, že je ještě brzo,“ blekotám jak trubka.
„No my to běžně děláme ve čtyřech měsících a na čtyřech kilech, malej má teď pět a měsíce tři, takže to prostě nejspíš přerostl a už mu ta spojka nestačí. Já bych v tomhle případě byl naopak i mírně optimistickej,“ uzavírá primář a já vydechuji slova díků.
Ohromně se mi ulevilo. Zdá se, že přeci jen existuje řešení! A není to žádná operace „navíc“, k téhle stejně muselo dojít, jak jsme věděli dopředu.
Radostně telefonuji manželovi.
Zmáčknu tlačítko na mobilu a říkám si, v jakém světě jsme se ocitli, když operace srdce je vlastně dobrá zpráva.