Tři jsou společnost, protože může vzniknout vztah ke vztahu, píši si do sešitu základů společenských věd během studia na gymnáziu.
A kolik vztahů může vzniknout, když jsou děti čtyři? Nebo když je nás doma šest?
Před příchodem druhého syna jsme se s mírnými obavami dívali na našeho prvorozeného. Na dítě, které z nás dvou udělalo rodinu. Které bylo a je první a nikdo už mu to neodpáře. Které mělo naši výlučnou pozornost a teď spadne ze zlaté lžičky, chudáček. Co my mu to děláme? A není brzy, moc dlouho si to neužil, robátko. Obávali jsme se zcestně. Protože velmi brzy poté, co se naše rodina rozrostla o dalšího člena, se ukázalo, že sourozenec je to nejlepší, co jsme mu mohli dát.
Žádné naše dítě – a beru to jako požehnání shůry, nikoli snad výdobytek rodičovského úsilí, není žárlivé v tom smyslu, že by ho příchod nového člena rodiny rozhodil. Ba naopak. Vždy se těšili, co jen jim to jejich rozoumek dovolil. Hned ze začátku s dětskou bezelstností přijali, že se budou muset dělit o rodičovskou pozornost s malým, uřvaným uzlíčkem, a k pečování přistoupili každý po svém.
Nejstarší je rozená chůva, miminek se chápe s něžností, citlivostí a opatrností. Druhorozeného bylo potřeba malinko korigovat. Ručka hladila příliš silně, kůžička pod ní červenala. Chování bylo příliš vehementní, vození kočárku na hranici vyklopení. Svoji lásku dával najevo gesty a bylo patrné, že je jí skutečně hodně.
Třetí v pořadí by asi byl podobný, ale ve chvíli, kdy k nám přišel Benjaminek, už měl starší bráchy, co pobrali něco rozumu, a tak je začal napodobovat.
Chvíle, kdy si některý z nich k Benjaminkovi lehl a povídal si s ním, kdy mu ukazovali hračky a prohlíželi si s ním knížky, kdy mu vysvětlovali co je k čemu a jak se to používá a co všechno zrovna teď nemůže dělat, protože je ještě malé miminko, ale až trochu povyroste a bude starší, už to třeba půjde, ty chvíle jsou ryzími okamžiky koncentrovaného štěstí. Jsou to drahocenné perly, vybroušené diamanty. Nejradši bych je schovala do šperkovnice a sem tam vytáhla, prohlížela proti světlu a těšila se ze odlesků a záře, kterou kolem sebe šíří.
Sedíme u stolu a píšeme Ježíškovi. No, spíš malujeme. Každý má už ty svoje vysněné dárky nakresleny, tu některého napadne, že by tam Ježíškovi mohl připsat i vzkaz. Nadepisuji „Milý Ježíšku,“ a čekám, co z nich vypadne. Nejstarší chvíli tápe, nervozně poposedá. „Můžeš mu vzkázat úplně cokoli,“ snažím se ulevit jeho šrotující hlavince. Čekám, že to bude ve stylu: Ježíšku, když mi nepřineseš xy, přines mi prosím z. Jenže pak se na mě ty dětské oči, které jako jediné mají barvu po mě, otočí a najednou v nich plane rozhodnost. Tak co to bude? Čekám s propiskou nad papírem.
„Milý Ježíšku, prosím Tě, aby byl Benjaminek zdravý,“ vydechne syn úlevně. A dopis Ježíškovi, s namalovanými dárky a vzkazem, mi rázem zvlhne pod rukama.
…
Takřka každé ráno – mým varováním navzdory – se rozrazí dveře do pokoje a halasně si to přihasí náš nejmenší školkáček. Někdy už jsem vzhůru, jindy se s trhnutím proberu a rozespale pozoruji tu scénu – na postýlku dopadá světlo z chodby, ranní nedočkavec do ní drcne nebo něco hlasitě pronese. Ben se protáhne a je vzhůru. Bráška nadšeně hlásí: „Beníšek se probudil!“ a hned se k němu hrne, s hlavičkou na stranu ho vítá do nového dne: „Ahoj Beni, jak ses vyspal?!“ směje se na Bena i na mě a je v tom tolik lásky, že se na něj nemůžu zlobit, i když bych nakrásně chtěla.
Kluci ví, jak to s Benjaminkovým srdíčkem je. Sdílíme s nimi jak radosti, tak naše obavy a strachy, samozřejmě s přihlédnutím k jejich věku. Nikdo nikomu nemaže med kolem pusy. A pamětlivi „to bude dobrý“ z našich úst nevypouštíme. Neříkáme nebojte se, když my sami se bojíme. Ví, že i když je to teď stabilizované, vždycky to tak být nemusí. Navzdory tomu, že si to všichni moc přejeme.
Že o to všichni prosíme.
Možná za to může tohle, nebo taky Benjaminovy jizvy na hrudníku, jeho drobný vzrůst, trampoty s jídlem, motorické opoždění, časté kontroly u lékaře….Možná to jde na vrub jeho usměvavosti, roztomilosti a srdečnosti. Kluci jej bedlivě sledují a nezapomenou mě upozornit na sebemenší pokrok. A jejich radost je tak krystalická a ryzí, že znásobí i naši radost z dalšího zdolaného milníku.
Naprosto chápu obavy rodičů dětí se srdeční vadou týkající se nejen nemocných dětí, ale i jejich sourozenců. Naše děti – zejména ty starší dvě – díky Benovi v něčem dospěli. Nejen, že jsou to velcí ochranitelští bráškové, ale také smýšlejí o některých věcech jinak. A kladou mi otázky, které mě v jejich věku rozhodně nenapadly. Otázky, které mi rezonují v hlavě i srdci. Otázky, na které nemám odpovědi.
Otázky, v nichž je zašifrovaná láska.
A jejich vzájemný vztah je jako obrázková náplast na všechny bolesti a bolístky. Foukání na moje bebíčka. Když je pozoruji, jak se mají rádi, tetelím se blahem.
A ne, nenechte se mýlit, jinak jsou to normální děti, které jsou naštvané na malého bráchu, že jim leze do hraní, že jim boří jejich stavby, ožužlává sešity a demoluje hračky. Které na mě volají, „ať už si ho odnesu“ a sem tam se před ním zavírají do pokoje.
Jenže pak přijdou ze školy s vyrobenou valentýnskou kartičkou, na kterou možná jiné děti napsaly „mamince“. A na té naší je dětským písmem vykrouženo „Beníčkovi“.
A moje radost je znásobená.