První boty

Doba nazrála. Je začátek zimy a všechno ukazuje na to, že nastal čas koupit Benjaminovi jeho první botičky. Dědit nic nebude, snad ani ne kvůli tomu, že se to nemá, jako spíše proto, že má nožku tak malou, že se boty v takovém pidi čísle v naší rodině nikdy nevyskytovaly.
Jdeme do nedávno otevřeného obchodu. Jsem z toho tak rozrušená, že jej nejdřív přejdu a musím se kus vrátit. Otevíráme dveře a já vyhlížím slavobránu a špicuji uši na potlesk. Nic. Nepřekvapivě.
„Tak s čím vám mohou pomoci?“ ptá se mě místo toho ochotně prodavačka v momentálně prázdném obchodě. „Potřebovala bych zimní boty tady pro syna,“ snažím se říct úplně obyčejně. Tak obyčejně, jak jen to říkávám, když podstupuji martýrium nákupu bot pro další kluky. „Aha, a jak je starej?“ ptá se prodavačka. A než stihnu odpovědět, pokládá další, z hlediska nákupu bot mně se jevící jako relevantnější, otázku:
„A už chodí?“
Benjamin se mě drží, má z cizí paní a nového prostoru strach. Mrknu na něj a vybavím si, jak po operacích dlouho ležel jako placka. Jak se začal přetáčet na boky ve chvíli, kdy se zdravé děti pomalu pouštějí na kolínka. Jak jsem se to jala řešit a spolkla hořkou slinu, když nám lékař na rehabilitaci předepsal Vojtovku. Jak jsem během prvních cvičení brečela s ním. Jak jsem ho čtyřikrát denně masila cviky a do toho odstříkávala mlíko. Jak jsem se pokaždé musela přemáhat, zatínala zuby a snažila se šup, šup, aby to už bylo. Jak jsem obvolala půlku republiky, když jsem zjišťovala, zda pro dítě s touhle srdeční vadou není Vojtovka nebezpečná. Jak jsme se dostali do péče soukromé fyzioterapeutky, která sice sídlí na druhé straně města, zato se u ní dá skoro vždycky zaparkovat. Jak se mi – i přes četné sympatie k ní – cvičení nadále protivilo. Jak Benjamin pokaždé řval jak tur, celý fialový. Jak jsem byla zpocená. Jak cvičení neneslo kýžené výsledky a já už na to neměla nervy.
Vzpomenu si, jak ve mně byla malá dušička, když se mě fyzioterapeutka zeptala, jestli jsme byli na vyšetření na neurologii. Jak mi doktorka na rehabilitaci říkala, že pokud to zvládneme ambulantně, tak oblízneme všech deset.
Myslím na to, jak jsem to vzdala a rozhodla jsem se zkusit jiný cvičební přístup. Jak jsem po měsících pochopila, že tohle nikam nevede a s pokorou se vrátila zpátky k „naší“ fyzioterapeutce a staré známé Vojtovce. Jak ty dlouho rozestavěné puzzle až tehdy konečně zapadly do sebe a já přijala, že to takhle asi musí být, zatvrdila se a přestala Benjamina během každého cviku litovat. Jak jsem si nedovolila ani pomyslet na to, jaký je chudáček. Cvičila jsem zodpovědně a mechanicky, bez útrpné útlocitnosti, a přesto na sebe pokroky nechaly čekat. A já, navzdory vlastním příkazům ať takhle neuvažuji, jsem se sem tam přistihla, jak si říkám, co když ten Benjamin přesto přese všechno chodit nezačne.
Jenže pak přišly prázdniny a naordinovaný odpočinek od cvičení. Spousta výletů a nových míst, spousta podnětů a lezení. Konečně! Ve věku, kdy jiní začínají chodit, se Benjamin parádně rozlezl. „Kdo leze, ten chodí,“ řekla mi lékařka na rehabilitačním na kontrole, když zhlédla Benjaminovo video. Ten totiž klasicky odmítl na místě cokoli předvést. Místo toho se rozplácl na koberci a rozeřval. Ale já se konečně uklidnila. Nikam ho netlačila, nevodila za ruce. Vyčkávala. A dnes jsme si přišli pro ty růže, které trpělivost přináší. Nohama v ponožkách ťapáme po koberci v prodejně.
Podívám se na prodavačku a radostně kývnu hlavou. „Ano, už chodí,“ odpovím s úsměvem a hranou ledabylostí, za kterou vykukuje špatně skrývaná hrdost.