Milí,
od minulého příspěvku se mi pár lidí ozvalo, jak si vedeme.
Za dveřmi či na parapetu přistála sklenice marmelády, nákup, taška s ovocem a balíčky s mrskutem pro kluky.
Děkujeme za jakýkoli projev toho, že na nás myslíte.
Děkujeme za všechny způsoby, kterými nás doprovázíte na naší cestě.
Máme se povětšinou fajn. Taky díky tomu, že Vás máme!:)
Dnes jsou to přesně dva roky od Benjaminovy první operace.
Všechny vzpomínky z toho dne mám poskládané do šuplíků. Vyrovnané do komínků.
Dnes nebylo třeba tu skříň otevírat. Přejíždět je dlaní a přičichnout, jestli vůně toho dne nevybledly.
A ačkoli jsme zcela náhodou na události první operace s manželem zabrousili, bylo to zcela v jiném, nevýročním kontextu.
Teď je totiž teď.
Jenže každé teď je zároveň o fous blíž tomu, co bude.
A někdy je teď veselé a bezstarostné.
Lehoučké, jako pírko. Poskakující po cestě. Usměvavé nebo nazlobené, jaksi každodenní a zdánlivě běžné. Banalita stereotypu.
Ale občas se stává, že je teď shrbené.
Pomalu se šourající, bolavé, obtížené obavami, co na ně číhají za rohem. Za zatáčkou. Na příští zastávce.
Někdy je teď zatlačeno do kouta, přitisknuto k zemi Damoklovým mečem.
A mně se vybavují všechny ty příběhy a studie a poznámky doktorů, prognózy načrtnuté rukou do vzduchu a najednou mám strach.
Zničehonic je tady a teď obtěžkáno strašáky, kteří nejdou jen tak jednoduše zapudit.
Někdy je nejde ani sepnout do rukou.
Přitlačit dlaněmi k sobě tak, aby se rozpadli v prach.
Jsou chvíle, kdy sebesilnější palec malíček neochrání.
Musíte věřit.
Myslím, že Velikonoce jsou ideální čas zkusit to trénovat.
Požehnané a radostné Velikonoce všem!