Únosná míra rizika

je něco, s čím si epidemiologové, politici a další činitelé v těchto dnech lámou hlavu dlouhé dny a týdny (alespoň doufám). Kromě nich a veřejnosti, čekající na startovní čáře na výstřel rozvolňující karanténní opatření, je tu ještě houf na konci peletonu. Rodiče chronicky nemocných dětí. Jistě, jsou i další skupiny, jejichž jedinci jsou v různé vzdálenosti od startovní čáry, ale ti mají podle mého malou výhodu. Za svoje zdraví si zodpovídají sami. Spousta z nich pochopitelně s přihlédnutím ke svým blízkým, ale coby dospělí se rozhodují sami za sebe.
Když se Vám narodí dítě, jste najednou zranitelnější a vůči některým věcem citlivější. S tím tak nějak počítáte. V okamžiku, kdy se stanete rodičem, jste však zároveň vrženi do světa nekonečných dilemat. Začíná to hned porodem – podřídit se systému a nebýt za potížistku, nebo se snažit domoci se svého? Roztřeseně klepat na dveře sesterny a prosit, aby Vám už Váš poklad přivezli, nebo raději odpočívat a doufat, že už ho stejně každou chvíli budete mít u sebe i bez Vaší intervence…Pupečník nechat upadnout nebo odstřihnout?
První hodiny dítka na světě a už tolik rozhodování! A to jsme teprve na začátku! Co až přijde žákání o bonbóny, mobil, značkovou mikinu, výši kapesného, hodinu večerky a…výčet je nekonečný. Naštěstí se ve většině případů nejedná o život a špatnou volbou tak riskujete „jen“ větší či menší traumata na obou stranách.
Jenže co když se Vám už na tom samotném začátku narodí dítě nemocné a Vy tak ke všem těm volbám musíte přičíst ještě ty z oblasti zdraví, které mohou mít dalekosáhlejší důsledky, než je posmívání spolužáků nad obyčejnou značkou oblečení. Určování přijatelné míry rizika tak není otázkou několika týdnů či měsíců. Je to běh na dlouhou trať.
Já do toho hupsla hned po Benjamínkově první operaci, když jsem ze zkušenější spolumaminky na pokoji tahala moudra ohledně specifického očkování a taky tipy na odsávání a uchovávání mateřského mléka. Raději jsem si všechno psala, majíce paměť hormonálně rozkolísané šestinedělky. A o půl roku později jsem si díky této poznámce v mobilu byla schopna o očkování říct. Kardioložka mi jej sama od sebe nenabídla, z čehož ji rozhodně neviním, nejspíš na to jen zapomněla. Jestli injekce přinesly očekávaný efekt, těžko říct. Kontrolní soubor není a nikdy nebude.
Díky hodinám nasávání informací na stránce určené pro rodiče kardiaků jsem si v obdobný čas vyptala u praktické lékařky doplňkovou výživu pro děti, které mají problémy s přibýváním na váze. Jestli pomáhá Benjaminovi nevím, mně však ušetřila jedno noční odsávání a později jednu cestu pro sunar. A taky mě naučila, že nemám sedět s rukama v klíně a čekat, co mi zdravotnický systém naservíruje. Být proaktivní se mi zatím vždy vyplatilo.
A tak, když přišel koronavirus, dělala jsem to co obvykle. Zjišťovala informace. A vážila riziko, zda jít s nemocným Benjaminem k doktorovi, nebo ještě počkat. Zda nasadit antibiotika „pro jistotu“ nebo jejich nasazení odložit. Znám reálně naplněné nejhorší scénáře „obyčejné teploty či virózy“ a zároveň vím, že nadužívání antibiotik také není cesta. A tak se pokaždé, když je Benjamin nemocný, přidává nejen obava z původu a průběhu nemoci, ale také stres z rozhodnutí, ke kterému jsem i nejsem kompetentní. Nejsem lékařka, nemám zdravotnické vzdělání a spoustu věcí tak nevím. Jsem ale matka a rozhodnout se musím. I když konzultuji s manželem a švagrovou doktorkou na telefonu, tak se občas přistihnu, že se těším, až bude Benjamin dospělý a rozhodování o jeho zdraví bude mimo moji kompetenci.
S mužem oba pocházíme z rodin, kde se na nějaké to bebíčko nehledělo. U nás v rodině je památná historka, kdy jsme se spolu se sestrou vypravily na ortopedii. Mně bylo asi patnáct, jí dvanáct a obě nás už delší dobu bolely nohy – ségru kotník, mě koleno. Naši nad tím jen mávli rukou a do dětské jsme tehdy šly samy. Já se vrátila s ortézou a o berlích, ségra rovnou se sádrou. Já měla něco s čéškou, ségra neléčenou zlomeninu někde u kotníku. Myslím, že tehdy rodiče dost koukali.
Rozhodně tak nejsem z těch superprotektivních rodičů, kteří by s každým štípancem či naraženým palcem dítěte ihned spěchali na pohotovost. K dětství boule a šrámy patří, o tom se ostatně nejednou přesvědčil i Ben. Jenže když jde o něj, razím heslo tisíckrát better safe, než jedinkrát sorry. A okolí se na mě nakrásně může dívat jako na hysterku, která to přehání. Okolí, jehož dítě neleželo na jipce, zaintubované, bezvládné, ohadičkované.
Věřte mi, kdybych věděla, kde je hranice co je ještě bezpečné a co už ne, řídila bych se tím. A pokud by to šlo, nasadila roušku a šla si nakoupit, raději než otravovala rodinu i kamarády se sáhodlouhými nákupními seznamy. Když by byl Ben nemocný, jednoduše bych ho čapla a jela s ním k doktorce, smířená s možným čekáním. A ne s ní složitě domlouvala okno, kdy je pro nás jakž takž bezpečné přijít do ordinace, a to nejen teď, celoročně. Nevymýšlela bych složité strategie, jak si vyzvednout některé věci. Taky mě to otravuje a netěší.
Teď je to vlastně ještě jednoduché. Benjamin, nemajíce potuchy o své nemoci a omezeních, je veselý a bezstarostný. Když mu není dobře, tak se k nám přitulí a strčí si prstíky do pusy. Je mi jasné, že jak bude růst, bude čím dál složitější nedávat jej pod skleněný poklop ale zároveň ho naučit akceptovat, že některé věci nejspíš nebude moct dělat. Načrtnout hranici rizika a křídou vyznačit, kde ještě ano a kde už ne. Naučit ho vzít křídu do vlastních rukou a vyznačit si území sám pro sebe. A to nejtěžší bude dovést ho k přijetí nejisté prognózy tak, aby nežil ve strachu, zároveň však zodpovědně vzhledem ke svým omezením. Všichni víme, jak rychle čas utíká. A tak koronavirus nebo ne, sháním informace.
A modlím se, abychom v tomhle výchovném oříšku obstáli.