Šontám něco u linky, kluci už leží v posteli a mají spát. Najednou dupy, dup, do kuchyně si to přihasí Filipes, nadšení v očích, natahuje ke mně ruku, na dlani krev. Už už se chci lekat, ale on mi hrdě ukazuje, že si sám vytrhl ten kývající zub. Chválím ho, jakej je statečnej, a on, chopíce se příležitosti, ihned vyrukuje s tou známou stomatologickou odrhovačkou. “Tak to asi přijde zoubková víla?” nadhodí ledabyle.
Je mi jasné, že slůvko “asi” nevyjadřuje pochybnost, nýbrž lehký nátlak. Zatnu zuby, tyhlety móresy importovaný ze školky…!
“No asi jó,” odpovídám neochotně a v hlavě mi šrotuje, co mu strčím pod polštář. Filípek se najednou poctivě zamyslí, dětskou tvářičku přeletí stín pochybnosti, a já čekám, že si teda řekneme, jak to s tou vílou je a on se ujistí, že odměnu dostane i tak. “Víš, ale třeba ta víla nepřijde. Protože dostala koronavirus,” pokývá namísto toho vědoucně hlavou a smířen s nejistým osudem zoubkové víly odchází zpět do hajan.
…
“Kluci, balóóón!” volám na ně. Snad první letošní!
Je to taková naše hra, když vidíme letět balón nad zahradou, zuřivě mu máváme, skáčeme a křičíme do mraků pozdravy, mhouříme oči proti slunci a špicujeme uši, jestli nás z nebe pozdraví zpátky.
Opět Filipes vyběhne ven a mává, co mu síly stačí.
“Ahóóóój!” křičí nadšeně k nebesům. Pak stáhne ruku a ujistí se. “Mami a nemůžeme od nich nějak chytit ten koronavirus?” Směju se a vrtím hlavou. “Kdepak, podívej se, jak jsou vysoko!” ukazuji na vzdalující se tečku na obloze. “Protože kdyby ten koronavirus přepadl, tak by to z takové výšky nepřežil, že,” dovysvětluje mi Filip a tváří se u toho tak, že konstatuje holý fakt.
Koronavirus pád z horkovzdušného balónu nemůže přežít.
To je přeci jasný jak facka.