MO.bil Na_Byl.

Nejsem příliš velký fanda moderních technologií. A tak je náš nejstarší syn pravděpodobně poslední, kdo ve třídě nemá mobil. Ani tlačítkovej. Ten jsem mu sice nabízela, ale to zas nechtěl on. Opatrně jsem se vyptávala, jak to mají spolužáci a jestli se mu za to třeba někdo neposmívá. Vypadal, že je s tím v pohodě. On totiž mobil doposud k ničemu nepotřeboval.
Na jaře jsme sice plánovali, že by začal některé trasy absolvovat sám a v tu chvíli už bych chtěla, aby mobil měl, ovšem plány na osamostatnění zhatil Coronavirus. Já si řekla, že ten zbytek školního roku tedy nějak doklepeme, spousta kroužků stejně odpadla. A od nového školního roku konečně zprovozníme „domácí mobil“, který si může brát s sebou, ale bude zároveň sloužit jako alternativa pro pevnou linku doma. Jelikož však kroužky odpadly i spolužákům, párkrát se pro Karlose stavili a jeli na kola. To jsme pak rychle variantili, aby měl mobil, na který by mu případně mohli zavolat, kdyby došlo ke změně už tak dosti vágně formulované domluvy. Nebo abychom mu na něj mohli zavolat my. Začalo nám být jasné, že se blýská na mobilové časy, jakkoli nám to je či není po chuti.
Snažili jsme se to nějak rodičovsky uchopit, první verze tedy byla „domácí mobil“ tak nějak pro všechny na půjčování. Říkali jsme si, že odpadne potenciální „chlubení se“, že sdílené vlastnictví zabrání bratrským rozepřím a my budeme mít dobrý přehled o tom, co, jak a kdy se s mobilem či na něm děje.
Jenže pak jsme si uvědomili, že nejspíš nazrál čas přiznat synovi kus soukromí. S určitými limity, například s nějakými rodičovskými zámky, které jsem doposud příliš nestudovala. S poučením o tom, co se v online prostoru děje. S riziky, že mu nějaký „osvícený“ spolužák, popř. jeho dementní starší bratr, přepošle v chatu odkaz na porno, jak se to tuhle stalo v rodině kamarádky. Toho by mohl zůstat ušetřen.
Je to divej svět. Venku i na síti. A jasně, možná si to idealizuji, ale vidím toho našeho prvorozeného stále jako větší dítko, i když mu „už“ bude devět. Velký fanda vlaků a mhd, vnímavý, trošku introvertní kluk, kterému nedělá problém natáhnout se na postel a celé odpoledne si číst. Na jedné straně rozumbrada, na druhé straně stále ještě s nohama pevně ukotvenýma ve světě dětské hravosti, bezpečí a naivity. Mám pocit, že jsou to cenné roky a chci, aby mu to vydrželo co nejdéle. Ovšem ne za každou cenu. Nemám ráda tlak zvenčí, ale sama si dobře pamatuji pocity outsidera ze základní školy, jelikož jsem nenosila to “správné” oblečení.
„Mami, a můžu si tam nainstalovat hru, co hrajou kluci ve třídě?“ byla jedna z prvních otázek, když dostal zatím stále „sdílený“ mobil do ruky. Na svůj si musí počkat do narozenin. Ptám se, co je to za hru a on mi začne překotně a s velkým nadšením líčit, o co se jedná. Nevím tomu hlavu, patu, očividně je to nějaká střílecí blbost. Jedu nakoupit a když se vrátím, už mi hrdě ukazuje hru na mobilu. „Táta Ti s tím pomoh?“ ptám se. „Nene, já jsem to zvládl sám. To se dělá přes Google Play!“ odpovídá mi důležitě. Nevěřím, že by děti, které začnou manipulovat s technikou později, byly v nevýhodě a snad už náskok jiných nikdy neměli dohnat. Nainstalovat hru mu trvalo o poznání kratší dobu, než naučit se zavázat tkaničky. Dívám se, jak to hraje, usmívám se jeho nadšení. Snažíme se bavit o tom, co mobil přináší a jaká jsou naopak jeho rizika. Vím, že drží v rukou Pandořinu skříňku, navíc na druhou. Mladší brácha pochopitelně nechce zůstat pozadu a hru chce taky zkusit. Takže čas na mobilu krát dva, pro toho mladšího navíc o dost dřív. Jasně, že smlouvají, ať můžou ještě chvilku, nebyla jsem jiná. Ovšem večer, když všichni kvůli návštěvě přetáhneme o hodný kus večerku, se jde na kutě výjimečně bez čtení pohádky na dobrou noc i bez Karlovy rozsvícené lampičky na jeho „čtení po čtení“ mi on trochu dotčeně vysvětluje: „Ale mami, já si nečtu ne kvůli tomu mobilu, ale že jste řekli, že už máme mít zhasnuto!“ „Však si můžeš číst zítra místo hraní na mobilu,“ odpovídám škádlivě. Už mě zná, tak jenom hekne: „Máámo?!“ a já si říkám zda, to v našich myslích stále ještě dítě, náhodou ve tmě pubertálně neobrací oči v sloup nad mojí domnělou trapností.
Ten náš prvorozený.
Mobilový.