obuju vždycky začátkem léta. Dřív jsme nebyli limitováni prázdninami, leč od doby, co máme školáka, je to s úderem července. A nejinak je tomu i letos.
Cestovatelský semafor nás nechává poměrně chladnými, já i manžel se raději sápeme do hor než ležíme u moře a s přibývajícími dětmi jaksi ubývá nadmořská výška našich výšlapů, a tak pro výletování po kopcích nutně nemusíme za kopečky. Volba prázdninové destinace je zpravidla na mně a já ráda kombinuji objevování nových míst s periodickým vracením se na svoje zamilovaná.
Naši kluci jsou naštěstí nadchávací povahy a výlet za humna je těší podobně jako cesta do dálav. Hlavně aby tam byl vlak nebo autobus, potok, řeka či alespoň kaluž na jejich vodní hrátky.
Dívám se na čtyři hlavičky, jak sedí u stolu a cintají kakao. Nebylo to tak dávno, co jsem je z potlučeného hrníčku srkala na jejich místě i já. Mamka ho postavila přede mě, někdy i se škraloupem, brr. Vybavuju si, co jsem si tehdy s sebou přibalila za představy o budoucím životě, nad čím jsem přemýšlela, o čem jsem snila. S pohledem na naše čtyři kluky mi to přijde úsměvné a já nemůžu uvěřit tomu, že se čas tak zrychlil, že už přede mě nikdo hrníček nestaví, a naopak jsem to já, kdo rozlévá budoucí vzpomínky do nakřáplých, turnusy opotřebovaných krajáčů.
Vracím se jako pachatel na místo činu a větřím, jestli léta vyvanula moji pachovou stopu. Jsem zase tady, ne pro nové snění, ale abych přidala další zážitky, navršila je na vrchol hory vzpomínek. Je to bolestně hezké a dojemné, že kulisy prázdnin našich dětí byly kdysi i mými. Oni a já jsme skrze místo propojeni v čase a jednou jejich vzpomínky na volno budou rámované stejnými obrysy, kopci, údolími, hospůdkami a turistickými rozcestníky, jako jsou teď ty moje.
“Pamatuješ, jak…?”
A já budu vzpomínat nadvakrát. Za sebe jako dítě s hrníčkem v ruce. Za sebe jako rodiče.
Nebryndej!