a naládovat na instagramy, facebooky, rajčata a zoneramy. Posbírat lajky. Vyvolat. Nalepit. Naskládat do fotoknihy a ukazovat málo asertivním návštěvám.
Nic z toho nedělám.
Ve fotkách mám skluz asi čtyři roky a těch pár fotoknih, co máme, zvládnou návštěvám ukazovat kluci. Dychtiví reakcí, bez ohledu na to, zda si dotyčný zrovna chce listovat roztomilými fotkami bumbrlatých dětiček.
Od toho léta roku 2018 už totiž vím, že ne všechno se dá vyfotit. Vyvolat a pak po lesklém povrchu dělat šmouhy prstem. Nejde dát vedle sebe dvě fotky, tehdy a teď, a pobídnout vás, ať najdete deset rozdílů. Přenést nálož vzpomínek, pocitů a nálad na ty druhé.
U fotky šumavských slatí s údolím s vysokou, polehlou travou, kterou protíná potok klikatící se v poledním slunci, těžko uvidíte, jak rozpínavě jsem ráda, že jedu na kole, vánek mi čechrá vlasy, co se uvolnily ze sevření gumičky a všechna ta krása okolo mě a zároveň hřejivá vděčnost, že tohle můžu vidět, mi rvou srdce z těla.
Neukážu Vám, jak se tetelím blahem, když mi na výletě náš nejstarší, prepubertální rozumbrada, úplně samozřejmě vloží svoji dlaň do té mé.
Nenalistuju ve fotoknize smějícího se Štěpána, který si kdovíproč dal na hlavu moji růžovou čelenku, rozverně mi mává z okna a volá na mě „Čau kámo!“ a za ním stojí jeho bratranec v „bleskmekvínových“ brýlích a tváří se důležitě a osvíceně a celý ten výjev je tak komický a zároveň bleskově rychlý, že nejde cvaknout.
Neuvidíte Benjamina u mě v náručí, jak mi rukou natáčí hlavu tak, abych měla jeho oči v úrovni těch svých a na vzdálenost deseti centimetrů mi s důvěrnou naléhavostí šeptá: “Vaky, putíme, jo? Pendoo! Poáky!” ¹ a očima z hořké čokolády se vpíjí do těch mých.
Sundáte li krytku a zaměříte na kopce s lesy a loukami, tam, na Vysočině, uvidíte jen malebnou přírodu a lesy nedotčené kůrovcem. Nevyfotíte, že přesně ten pohled nosím jako sádrový odlitek v sobě, neodrolený časem, neměnný.
Ani ta nejlepší expozice nezachytí, co mi ty kopce naráz přinesou. Všechny ty sny, touhy a představy toho, co bude, co může být. Co všechno se může stát.
Malování budoucnosti růžovou pastelkou, rozmáchlé tahy, co přeškrtávají obrysy. Velké oči malé holky a nekonečné možnosti. Sebevědomí nezkušené, životem neodrané. Žádné škatulky a soudy, nadměrná či nedostatečná očekávání a pocit, že kdybych roztáhla ruce, tak letím, kdybych jen chtěla.
Lidi, co byli někdy blízko a někdy daleko a to se vlastně nezměnilo, ačkoli se teď neprotínáme v čase.
Směju se a v očích mám slzy a je to celé možná trochu patetické. Taky mám svoje roky.
A vím, že i tohle znamená tady.
Teď.
Navléknout všechny ty okamžiky jako perly na šňůrku a uložit je do šperkovnice paměti.
Nejde to vyfotit.
Nejde to ani formulovat.
Ve všech jazycích světa si stejně nikdy úplně neporozumíme.
¹ A protože si někdy neporozumíme ani v “batolecí řeči”, nabízím překlad: “Vlaky? Pustíme, jo?! Pendolíno! Pohádky!