Dovolím si říct, že s Markétou nás pojí přátelství na dálku. Nikdy jsme se osobně nepotkaly, ale skrze sociální sítě jsme si vyměnily stovky, možná tisíce zpráv.
Markéta a Sára.
Byly pro mě jako sebezpytný pohlavek, když jsem se tehdy v létě, s čerstvě zoperovaným Benem v šátku, ráchala v moři sebelítosti a hledala, jestli ještě vůbec existuje blbější srdeční vada.
Existuje.
Když jsem četla Sářin příběh popisovaný s Markétinou bojovností a nadhledem, až jsem se zastyděla. Pokud je Benova vada na druhou, ta Sářina pak musí být na „entou“, čemuž odpovídal průběh následujících let.
S Markétou jsme byly v nepravidelném kontaktu, ale když jsme se do toho daly, bylo to vždycky nadlouho. Poslaly jsme si fotky dětí, zasmály se veselým příhodám, posdílely bolístky nebo jen popl(a)kaly o životě. A já nepřestávala žasnout nad odhodláním, s jakým se Sárou zvládaly situace z kolonky „to nikdy nechcete zažít“.
Před měsícem šla Sára na operaci. Stéblo, kterého se chytá tonoucí. Ne příliš tlusté, třepotalo se ve větru nad vodami života malé holčičky.
V dětském kardiocentru se med kolem pusy nemaže nikdy. Žádný útěšný řečičky. Markéta ví, jak to je. Neúprosnost statistiky a komplikovanost vady versus zkušení kardiochirugové, bojovnost Sáry a naděje. Strašně moc jim držím palce a spontánně je zahrnu do naší večerní modlitby. Kluci se samozřejmě ptají, kdo to je. Nastíním jim příběh a od té chvíle je už Sára jejich. Sami na ni myslí, vzpomenou, připomínají. A mě vždycky bodne u srdce, protože pro ně zatím nemám moc dobré zprávy.
A když se za týden a kousek Filípek ráno v autě připomene se Sárinkou, musím se rychle podívat z okna a rozmrkat slzy. Nechci jim to takhle v rychlosti v autě říkat a pak je vypustit s hlavou plnou otázek do školy. Ještě chvíli udržuji status quo, ale pak si vzpomene Karlík.
Je neděle večer, vrátili jsme se pozdě z návštěvy a kluci měli už dávno spát. Polknu. Už nebudu přemýšlet, jestli je na to vhodný čas.
Řeknu to úplně prostě. Holá věta, nikoli však prosta emocí. Sleduji Karla a vyčkávám. Nedívá se na mě. Natáhne ruce a prohlíží si dlaně proti světlu lampičky. Jakoby skrze ně chtěl polapit ten unikající, dětskou bezelstností vymodelovaný svět, kde je všechno v pořádku. Kde malé děti rozhodně, ale opravdu vůbec a ani trochu neumírají. Taky bych se tam někdy chtěla schovat. Schoulit se a věřit. Namísto toho se dívám do světla skrze jeho dlaně a čekám na všechny ty otázky, které napadaly i mě, když mi od Markéty došla zpráva. Otázky, na které se obtížně formulují odpovědi. A se zatajeným dechem vyhlížím tu o Benjamínkovi.
Karel konečně položí dlaně na peřinu. Otočí se ke mně a řekne s razantností, která mě překvapí: „Já myslím, že to nechtěla vzdát!“ jakoby si to všechno nakonec přeci jen přečetl ve světle lampičky.
Ležíme vedle sebe, Karlík se mě občas zeptá na nějaký detail, střípek příběhu. Nemusí žadonit, abych zůstala s ním, dokud neusne. I když za chvíli slyším jeho pravidelné oddychování, zůstávám ležet vedle něj. Hlavou mi běží Markétino a Sářino poselství.
O odhodlání, bojovnosti a síle.
O víře, naději a pokoře.
O lásce.
Má to milionkrát, nekonečně mockrát cenu!
Tady. Teď.
Protože v poledne už možná,
bude jiný svět♥
♥ Název příspěvku i verš na konci pocházejí z písně pojmenované jednoduše “Sáro”