„Tyjo, já když to tak čtu, tak bych jim nejradši upekla nějakej dort!“ bavíme se se sestrou o obavách, které máme z druhé vlny a o situaci ve zdravotnictví. Už ani nevím, která z nás to řekla jako první, ale slovo dalo slovo a za pár dnů vezla sestra na infekční odd FN Brno, co je už půl roku covid odd, krabici s dortama a jinejma dobrotama a připojeným vzkazem.
Když mi pak říkala, jak si překvapený personál přebíral krabice a nevěřícně se ptal proč a jestli snad na oddělení někoho máme? A sestra že ne, že na jaře jim lidi tleskali z oken a teď si někteří (a je jich bohužel pořád hodně) ani nejsou schopni nasadit roušku, tak že nás to mrzí a že jenom chceme, aby věděli, že si jejich práce vážíme a myslíme na ně. A vlastně nevíme, jestli jim to vůbec přijde vhod a hlavně zda budou mít čas si to sníst.
V nevěřícném úžasu si pak krabice vzali a završili to tím, že je to přece jejich práce. Jejich práce, ze které by se ale jednoduše mohli vyvlíct třeba díky očr, žejo. Jejich práce, která zasahuje do životů jejich blízkých. Když si čtu o sestřičce, která dojíždí hodinu do práce a doma má malou dceru, kterou hlídá snad starší bratr a úkoly pak spolu dělají po nocích, protože „ona teď nemůže zůstat doma, když je jí potřeba a nebylo by to fér kvůli ostatním, nějak to zvládneme“ tak to v mých očích teda fakt není „jenom jejich práce“. A pokud má někdo v porovnání s tímto problém dát si na chvíli roušku když jde ven, tak fakt TY VOLE, OMG, WTF, ale nejradši bych tyhle všechny propleskla!
To je furt dokola. Paní učitelce taky neseme na konci roku kytku a nikomu to nepřijde divný. V Americe se píšou „thank you“ cards i za to, že k někomu přijdete na oslavu narozenin. Jenom my tady furt budeme špekulovat, abychom se náhodou nepředali nebo co.
Navíc, když mi pak sestra přeposílá zprávu a fotky, co jí poslali zdravotníci, kteří si po konci směny dali tu práci a vyhledali ji na sociálních sítích, aby zase oni mohli poděkovat, mám naprosto čirou a krystalickou radost. Už dávno nejde o nějaký pitomý dorty, ty moje navíc nebyly určitě z nejpovedenějších, nejsem kdovíjaká pekařka a navíc těsně předtím, než jsem je stihla zabalit, okolo jednoho se ochomýtl Benjamin a nezůstalo to jen tak. Ségra to pak maskovala čokoládou, bylo to celý takový upatlaný, ale to je vlastně jedno. Přispěla jsem k tomu, že měl někdo radost a ta jeho radost zase potěšila mě. Kruh radosti v neradostné době.
Tohle rozhodně nemá být nějaký samožerský příspěvek o tom, jak jsme teda dobrý, když jsme po večerech ušudlily pár dortů. Má být o tom, že to jde, úplně snadno, bez masivního týmu, neziskové organizace. Bez kdovíjaké invence. Je to zpráva pro mě, že ačkoli jsem omezená např. Benjaminovým zdravotním stavem a dalšíma věcma a tudíž nemůžu naklapat jako dobrovolník, neumím šít roušky, neumím moc z toho, co je teď potřeba, je něco, co dělat můžu. I kdyby to byly jen ty pitomý dorty. A hlasité díky nádavkem.
A když to „něco“ zvládnu já, unavená, vykojená, domácím učením kreativity zbavená, matka čtyř děcek od plotny, zvládnete to i Vy. Přidejte to svoje „něco“. Potřebných kolem je dost a dost. Společně tak můžeme zopakovat vlnu solidarity z jara. Ačkoli teď už to není nový a dobrodružný, je to o to potřebnější. Všem politikům navzdory.
Na vládu taky nepřišel ten, co měl přijít a jak to pak dopadlo.