Ke křížku

Stojí tam, v jesenických horách. Malinko zastrčený, u vyšlapané cesty, která vede odnikud nikam a na jejímž konci není žádný turistický cíl. Ani horská chalupa s borůvkovýma knedlema. Nejsou to žádná zašlá Boží muka s německým nápisem ošlehaným nepřízní počasí.
Obyčejný, někdo by možná řekl trochu moderní, dřevěný kříž. Schovaný v malém remízku v brázdě mezi loukami. Svou velikostí převyšuje i ty nejvyšší chlapy v okolí. Nevím, jestli to byl záměr, ale je to tak asi správně.

Jeho vztyčení nepředcházelo žádné utrpení. Byl vyroben jako svatební dar a když pro něj sháněli v Hornbachu patku na ukotvení, styděli se zeptat, zda udrží kříž. Stavěli altány a kdeco možnýho všechno, až to jeden z nich, prý ateista, nevydržel a normálně se zeptal, jestli ta patka unese takhle velkej a takhle těžkej kříž.
Unesla.

A dva lidé si pak u jeho paty dali slib. Kříž tehdy stál nad nimi, němý svědek vyřčených slov rámujících jejich společnou cestu. Shlížel na ně shůry a na čerstvé novomanžele dopadal jeho stín. Zhmotnění toho, co nás převyšuje. Příslib, že ani život ve dvou nemusí být a taky není vždycky jen snadný.
Po mnoha peripetiích kříž přemístili. Blízko místa, kam všichni tak rádi jezdíme, se kříž zcela spontánně stal cílem našich mnoha procházek. V létě pěšky přes louky s divokými květy a v zimě na běžkách.
Myslím, že poprvé jsem k němu šla, když Benjamin ležel po druhé operaci v nemocnici na opačném konci republiky. Byl horký letní den, vzduch se tetelil a tráva byla sežehlá sluncem. Klekla jsem si na prohřátou zem a pohlédla vzhůru. A pokud je modlitba rozhovorem, tehdy jsem opravdu mluvila, aniž bych musela otevřít pusu. Pak jsem se zvedla, otřela si oči a pod kopcem zavolala do Motola. Abych se dozvěděla, že se synovi vede dobře, že se dožaduje mléka a ano, mám přijet.

„Ke křížku,“ chodíme moc rádi. Sami, spolu, ve skupině. A vždycky něco povídáme. Někdy nahlas, někdy jen potichu. Někdy z vděčnosti, jindy z radosti, ale i ze starosti, vzteku, lítosti. Někdy společně, jindy každý sám za sebe.
Občas se ho i dotknu. Abych se ujistila, že i přes to všechno, co jsme na něj naplácali, co jsme do toho dřeva našimi slovy vyryli, kolik našich lotrovin jsme navěsili po levici i pravici, tam pořád stojí.
Neohnutý. Neměnný.
Patka drží.

Někdy je pak člověku lehčeji a někdy zase ne. Někdy možná zahlédne střípek, útržek, fragment pochopení a jindy vůbec.
Ale pak se otočí a rozhlédne. Ačkoli kříž nestojí na vrcholu žádného kopce, výhledy od něj jsou dechberoucí. A já se tomu pokaždé divím.
Jak jen je možné tolik krásy a přitom s křížem za zády?!