Původně to měl být úplně jiný příspěvek.
Těsně před uzávěrou okresů jsme stihli jarní prázdniny. Sice byly bez sněhu, ale i tak povedené. Vrátila jsem se domů plna odhodlání, jak následující týdny zvládneme. Jak už máme zajetý režim nikoli pouze z podzimu, ale také ze zimy, kdy byl doma i školkáček Štěpa. Filipes už zná význam slova online, Karlos už takhle kroutí třetí měsíc v kuse a nikdo tak není vyjukaný z toho, co nás následující týdny čeká. Já už taky nemám velký oči, jak si tu distanční výuku doma hezky užijeme, jaký si to uděláme pěkný a bude to pohoda lahoda. Osvojila jsem si pár fint a „corona hacků“ o kterých jsem se chystala psát. Hlavně že budeme všichni spolu, setkávat se u obědů a ne, nechápu rodiny, které se už mají plné zuby, tihle jsou přece „ti tvoji“. A i když to občas uskřípne, jsme spolu přece rádi, ne?!
Jenže, jako kolikrát už, mi byla nabídnuta zpětná vazba v podobě sebezpytného pohlavku. Abych si náhodou moc nemyslela.
Než jsem se dostala k napsání příspěvku, uplynul celý měsíc, který byl cokoli, jen ne „vychytaný“. Sešlo se pár věcí dohromady a já mezi písankou Filipesa, vyjmenovanýma slovama Karlose, míchajíce oběd na plotně s telefonem u ucha a Benjaminem pověšeným na noze, řešila věci přesahující moje dosavadní zkušenosti. Pche, denní chleba tolika rodičů v dnešní corona době, řeknete. Jo, jenže já nejsem multitaskingovej typ, zkušenosti sbírám za pochodu a nikdo mě neodbřemení od povinností, které doma mám. Potřebovala bych, aby den měl alespoň dvakrát tolik hodin, abych v klidu zvládla co mám, chci a musím a zažila si nové. Zřetelně cítím, jak mě hryžou zuby únavy a jak mám nervy našponované nadoraz. Jsem na „ty svoje“ nesnesitelná a protivná a když odvolávám doktora, který zase tak nespěchá, logopedii přesouvám na skype a Karlovi nepovolím jít ven se spolužáky, „protože prostě hrozný čísla a každej byl na jarákách kdovíkde a kdoví s kým“, už mám těch všech corona tanečků tak akorát plný zuby.
Jsem vyčerpaná z neustálýho vážení rizik. Trvá to už dlouho a já vím, že pořád musíme být opatrní, ale už mě to fakticky nebaví. Dělat rozhodnutí, který nevím, jestli jsou přehnaný nebo dostatečný. Bejt za hysterku, když se snažím chovat zodpovědně. Neomezuje mě respirátor nebo desinfekce, ale ten pocit zodpovědnosti za svoje zdraví a zdraví svých blízkých versus snaha alespoň trochu normálně žít, tzn. občas se s někým vidět. Celou dobu si opakuji, že se nám – díky Bohu – zatím vlastně nic neděje. V porovnání s živnostníky, jejichž živobytí visí na vlásku. V porovnání s těmi, kterým někdo odešel. S těmi, kdo právě leží v nemocnicích a bojují o život. S těmi, kdo se o ně starají. Máme co jíst a máme kde bydlet. Všichni naši blízcí jsou v pořádku.
Jak to asi dělali lidi za války? Ta taky trvala dlouho a museli to vydržet. Tohle se s tím nedá srovnat, tak co tu fňukáš? Peskuju sebe samu, ale tentokrát to nefunguje. Frustrace nakupená za všechny ty měsíce kulminuje. A nepomáhá tomu ani výzdoba zdi zeleným lepidlem nad sedačkou, kterou Benjamin v kooperaci se Štěpánem vyrobí před mýma nevěřícnýma očima, zatímco já čtu u stolu s Karlosem, který drmolí cosi o sněhulácích na ostrově kde se vyrábí zmrzlina. Zařvu tak strašně, až se Filipes vykutálí z vedlejší místnosti, aby mě upozornil, že neslyší online. Přes zavřený dveře! Stydím se tak, že když den nato Benjamin zkrášlí tři dny starou, po večerech sestavovanou, novou bílou knihovnu červenou voskovkou, už ani nepípnu. Jen složím hlavu do dlaní a opakuji si, že je to jen blbá knihovna, kvůli které přece nebudu brečet a snažím se nemyslet na to, že bych to doma někdy chtěla mít hezký. Užívat si pocitu novoty bez zapatlání dětskýma ručkama. Neřknu – li snad pořádku, který trvá déle než hodinu.
A pak už je konečně jaro a já si do vázy dám první narcis ze zahrady, ven vyběhnu jen v tričku a nezebou mě nohy ani v teniskách naboso.
Je snadné a velmi lákavé podlehnout iluzi, že jsme do řeky s Moranou hodili i ty coronavirové lapálie. Že snad příchod jara něco změnil. Přesto to víme.
Já i Ty.
Musíme ještě vydržet.
I když je to už fakt fest dlouhý.