Dnes je první den po největších církevních svátcích. A přesto pro mnohé nastaly Velikonoce teprve dneškem.
Nechci tady psát o věcech, kterým sama nerozumím, ke kterým si hledám cestu a které jsou prý Tajemstvím.
Chci se na Ježíšův příběh podívat očima člověka, kterým bezesporu byl.
Člověka oslavovaného, vyhřívajícího se na výsluní přízně davu. Kolikrát i my si myslíme, že teď, teď už se karta otočila, od teď už bude jen dobře. Plácáme se po ramenou, abychom se pochválili, jak se nám něco povedlo, než přijde sprcha od nadřízeného, manžela, dětí…Doma není nikdo prorokem. Ani „doma“ v Jeruzalémě.
Ježíš, jako společník, kamarád, mentor. Sedíce v kruhu svých blízkých, prokazuje jim laskavost, rozděluje jídlo, stoluje. Myslím, že coronavirová doba to jen vyostřila. S kým se můžeme a chceme vidět, kdo za to „riziko“ stojí. S kým se sejdeme u stolu. Komu rádi pomůžeme – jistě spíše kamarádovi než cizímu.
V kontrastu s blízkostí při večeři je pak osamělost Getseman. Pohlcující strach, pocit, že mi nikdo nerozumí, nepomůže. Že jsem – navzdory těm okolo – vlastně sám. Bezmoc a beznaděj. Je velmi lidské snažit se vyhnout utrpení. Je velmi lidské nepřijmout výzvy, obejít je, umetat si cestičku. „Odejmi ode mě tento kalich“ rezonuje napříč historií.
A pak kohout třikrát zakokrhá a my si uvědomíme všechny porušené sliby, malé i větší zrady, kterých jsme se dopustili. Všechny situace, kdy jsme – třeba jen sami sebe – zklamali, selhali.
Kolikrát stojíme před někým, kdo aniž by nás znal, soudí. Přehlíží lhostejným pohledem. Dá na mínění ostatních. Čeká na správné odpovědi, které nemáme. Je to ponižující a dav volá, pryč s ním. Jen tak krátká doba a z náklonnosti se stala nenávist. Jsem to přeci pořád já, proč už se se mnou nebavíš? Proč si se mnou nechceš hrát? Proč mě odstrkuješ? Proč mě už nemiluješ? Vždyť jsi ještě nedávno byla ráda, že mě vidíš. Vítala jsi mě s otevřenou náručí. Zvala do hry. Jásala, nad mým příchodem.
Trnová koruna, bití, cesta hanby. Z davu, který tak snadno strhne, přeci jen vystupuje postava. Je těžké být najednou sám za sebe a viníkova vina, jakkoli absurdní, najednou padá i na ni. Lidé si šeptají, ukazují. Neohrožených jdoucích proti proudu nikdy není mnoho. A přece jsou. Nebojí se nabídnout pomoc lidem na okraji, které dav zatratil.
A konec. Umřít pro ideu, která nás převyšuje. Která pro ostatní možná není snadno čitelná, pochopitelná. Motivace nejasná. A dělící čára mezi hrdinstvím a šílenstvím je tenká nitka.
Každá doba má své hrdiny. Snažíme se, aby jejich příběh nezapadl. Čteme knihy, pouštíme si filmy, běháme pro Paměť národa. Je to v pořádku a je to jistě správně.
Velikonoce však zvou k běhu k sobě sama. V pašijovém příběhu Ježíše Krista je koncentrovaný příběh lidství. Už jen jako takový by si zasloužil, aby k němu široká veřejnost přistupovala uvědoměleji.
A redukováním Velikonoc na podnapilého souseda s mrskutem, případně na žluťoučká kuřátka a chundelaté zajíčky, si prokazujeme akorát tak medvědí službu.