Dnes je to tak trochu uprostřed. Před pár dny Benjamin prolomil „magickou“ hranicí tří let. Věk, kdy je v Česku už ok dát dítě do školky a započít tak první krůčky osamostatňování. Už se na vás nikdo nebude dívat jako na krkavčí matku, „protože má malej tři, tak je nejvyšší čas, že“. Věk, kdy společnost roztočí kolečko porovnávání, očekávání, zdvihání latěk a kladení požadavků. Málo naplat, tři jsou prostě milník.
V naší komunitě rodičů dětí se srdeční vadou si připomínáme ještě jedno datum. Říkáme tomu „srdíčkové narozeniny“ a společně se radujeme z výročí, jehož původní datum nebylo nikterak radostné a přeci znamenalo nový začátek. Benjamin bohužel nemá výsadu pouze „jedněch“ srdíčkových narozenin, nicméně výročí první operace padá právě na zítřek.
Nemůžu jinak a už týden dopředu ho pozoruju víc než obvykle. Sleduju, jak si hraje, jak je veselej, směju se jeho nově osvojeným výrazům „to nemysíš váně?!“ (to nemyslíš vážně?!), kroutím hlavou nad jeho zarputilým odmítáním spárovat zvuky zvířat s jejich původci, hraju s ním hru „z které ruky chceš“, abych si pak vzala to, co on mi nabízí, protože z té druhé ruky je to “jeho” a naštvaně sbírám poházené a vykramařené věci. Zpívám s ním písničky, dělám blbinky a tulím se. A ačkoli nechci, přichází ke mně vzpomínky a je to tak silný kontrast, až to zabolí.
Vím, že kdyby mi tehdy někdo řekl, že to bude takový, stejně bych mu neuvěřila. V té poporodní smršti hormonů, ve strachu o dítě, bezmoci a beznaději, vystrašená, unavená, vynervená. Nevěřila bych to nikomu, ani tomu doktorovi s dobráckým úsměvem, ani sestřičce, která se o nás oba starala jako o vlastní. Nevěřila bych jim, kdyby mi to nakrásně říkali dokola.
Jenže vtip je v tom, že se mi to tehdy nikdo ani nesnažil říct. Črtali se prognózy, vystrkovali bubáci, chytalo se stébel a děkovalo za každý malý pokrok. A mezi tím vším malé miminečko, celé fialové, s oloupanou kůží, sondama, hadičkama, kyslíkem a obrovskou jizvou, která se nechtěla hojit a semknutými rtíky, které neuměly přijmout mlíko.
Připravte se na to, že dítě nebude prospívat, nebude tabulkové, ale ani trochu. Opožděný psychomotorický vývoj není neobvyklý, uvidíme, co udělaly ty narkózy, mimotělní oběh, dny v umělém spánku. To víte, je to přeci jen darda, s čím vším se musel vyrovnat. Dejte mu čas. A taky to možná bude horší se spaním, děti často bývají neklidné, možná se jim vrací nějaké prazážitky z těch pooperačních dní… roztřeseně, v ruce seznam léků delší, než jsem kdy viděla, na to kývám hlavou.
Nikdo mi neřekl, jaký to může být. Protože to nevěděl. Ale já to teď vím a říkám to vám, mámo a táto, kteří jste šli nic netuše na ultrazvuk a během toho, co jste byli v ordinaci, se váš svět změnil. Vyšli jste ven, diagnózu černou na bílém a v hlavě milion otazníků. Říkám to vám, mámy, které po večerech googlíte první poslední a v noci brečíte do polštáře. Já si to taky neuměla představit. Jak to budeme dělat s dalšíma třema dětma doma. Jestli to vůbec půjde, co budeme muset obětovat, čeho všeho se vzdát a jakou cenu za to zaplatíme.
Jenže, milé mámy a tátové, z toho našeho fialového balíčku se vyloupl věčně usměvavý, takřka non stop dobře naladěný, v noci ukázkově spící, kojenec. S jídlem to byly boje, ale z kojence se přehoupl do batolete držícího se zuby nehty spodních hranic tabulek. Teď je na tom váhově stejně jako jeho roční vypasený bratranec, ale vrásky na čele nám to dělá o dost menší. Motoricky chtěl svůj čas. Na čtyři se postavil, když jiní začínají chodit, ale postupně se vše srovnalo. První slova brzy přešla v první věty a ty v souvětí. Benjamin mluví dříve a lépe než někteří z jeho starších bratrů. A díky nim má velkou výhodu, neboť jsou pro něj studnicí slovní zásoby, takže mu nedělá problém v kontextu použít například: „Táto, ty kecáš!“
Nikdo mi taky neřekl, jak jeho příchod zjemní naše rodičovství. Jak budeme jihnout nad věcmi, které nás dojímali u prvního, u druhého trochu a u třetího jsme je brali za hotovou věc. Jak snadno si dobude srdce svých starších bráchů. Jak budou jásat nad jeho pokroky, upozorňovat na drobné milníky, kreslit mu obrázky a večer si ti starší dva, při pečení mufinů, budou vykládat o tom, co Beňoš dneska vyváděl, co říkal, co dělal a smát se jeho legráckám. Nikdo mi neřekl, že za mnou přijdou, takřka měsíc dopředu před jeho narozeninami s tím, že by mu chtěli koupit dárek a že se na něj složí ze svých ušetřených peněz. Nikdo mi neřekl, jak samozřejmě Benjamin vroste do našich životů, kolik spolu budeme prožívat radosti a jak plný čas to může být.
Nikdo mi neřekl, že kontrol přeci jen ubude. Že budeme moct dál chodit na výlety, děti do kroužků. Že budeme znovu jezdit na tábory pod stan, chodit pozorovat vlaky a prožívat každodenní radosti a starosti.
Benjaminovi jsou čerstvě tři. Je to netabulkový, drobný a veselý, radostí překypující rarach, který bez nadsázky rozzáří kdejakou místnost, do které vejde. Jakoby měl pocit, že musí neustále ukazovat, jak je na světě rád.
Oslavili jsme to parádně. Ben dostal, co si přál – tedy „dárek“ a ne jeden. Bylo i „šampáňo“, na které nás nadšeně svolával a dort taky nechyběl.
Zítra budou další narozeniny, srdíčkové. Ty „opravdické“ před pár dny byly oslavou „normálního“ života, zato ty „srdíčkové“ jsou pro mě zdviženým prstem. Vztahují mě k příběhům, kdy špatnému konci předcházela spousta trápení. Ukazují na to, co vám někdo řekne spíš. Že se to taky někdy může úplně vykotit a nepřibývající váha je najednou úplně to poslední, co se řeší. Ty „srdíčkové“ upozorňují na to, že někde za rohem, obestřena hávem bezmoci, na Bena čeká minimálně ještě jedna operace s katetrizací jako předskokanem.
Zítra mu dám pusu, trochu ho potulím a nebudu myslet na to, co se dělo před třemi lety.
Raději se podívám na cestu, kterou náš syn od té doby ušel a budu doufat, že jsme si tu „normálnost“ všedních dní nevybrali. Budu věřit, že někde za dalším rohem roste košatý strom, ze kterého nám bude dáno trhat plody pospolitosti, společné radosti a zdraví jako doposud.