Letos to začalo jaksi rozpačitě. Dopoledne jsem ještě s Karlíkem a Filípkem sjela do města vybrat knížky a nějaký mls „za výzo“, abych odpoledne zpocená, vyčerpaná a v neutišitelných záchvatech kašle a s teplotou lehla do postele a pár dní odtama nevylezla. Corona test negativní, týdny trvající kašlající moribundus pozitivní. A protože nejsem holka lakomá, obdarovala jsem kašlem – leč v mírnější formě – i manžela.
A takhle prázdninově vyladění jsme se všichni přesunuli za rodinou do Jeseníků a posléze část z nás na již tradiční „sesterskou“ akci, tentokrát do Orlických hor. Již třetím rokem absolvujeme „rodinný pobyt, nikoli dovolenou (!!!)“ ve složení 2mámy + 6hochů. Semka zase pro změnu ségra dojela později, bo synovec měl teploty a vyrážku. Nakonec jsme se však šťastně shledali, Orlické hory prošlapali a zážitky si odvezli. Že se jednalo veskrze o zážitky obohacující, dosvědčuje i večerní konverzace s Karlosem, který za mnou přišel, zatímco jsem se snažila uspat Benjamina. Tvářil se ustaraně a říkal, že si myslí, že je teta z Matýska už trochu unavená. „Proč si to myslíš?“ ptala jsem se překvapeně. Karlos spiklenecky zamrkal a špitnul: „Víš, mami, ona byla i trochu sprostá.“ „Ježkova, a co říkala?“ ptám se nevěřícně. „No, říkala, Matesu, musíš furt házet věci do toho ha_zlu?!?“ zamrká Karlos jakoby zkroušeně, ale v očích mu jiskří a jde vidět, jakou radost mu udělalo, že nepřeslechl ten unavený povzdech nad svým shánčlivým a vpravdě činorodým rok starým bratrancem, který v jednom kuse od rána do večera hází do záchodu nejroztodivnější předměty od autíček počínaje, po celou ruličku toaletního papíru konče (zubní kartáčky jsme uchránily, nedosáhl na ně!). Směju se a směje se i Benjamin, který sice možná úplně nerozumí, ale směje se tomu, jak mě zase doběhl.
Přes den hrál unaveného, sotva sešel schody před chalupou, spustil tu známou: „Mě bolí nohy, já su unavenej,“ a evidentně přitom pošilhával po nosičce, co já na to. Já na to jakože neslyším, ale do kopců rychle vyměknu a zborcená potem s Benem na zádech, Štěpou, kterýho pochopitelně taky bolí nohy, za ruku a dalšíma dvěma „kdyužtambudem“ v závěsu dofuním nekonečnou cestu, během které sbíráme maliny, zastavujeme se u kdejakého broučka, ještěrky a kytičky, na nějaký ten kopec. Benjamin, plný sil, seskočí a kontruje: „Tak jsme to zvládli!“ a odfoukne si po dobře vykonané práci dožadujíce se svačinky. Nad námi blankytné nebe, koušeme rajčata a rohlíky a já jsem zase tak strašně ráda, že můžem. Že můžem dělat ty zdánlivě obyčejný letní věci, jít do lesa, sbírat mechy a třeba i houby. Mít od borůvek zmalovaný prsty i jazyky a strávit hodiny házením kamení do potoka. Lehnout si do trávy a nechat čas líně převalovat. Neřešit, že někdo je od blata hodně a jinej trochu a vlastně všichni bychom se potřebovali převlíct do čistýho. V osm večer zajít na prolízky ve snaze unavit celý den nošeného a tedy evidentně odpočatého Benjamina i další jemu podobné a za hodinu odcházet s unavenými matkami a dětmi naladěnými na všechno, jen ne na usínání. Že si můžem, tentokrát už v plnohodnotném rodinném složení, vyšlápnout pořádný kopce za hranicemi jak státu, tak i naší komfortní zóny. Že můžem nacházet nový místa, kde je nám hezky a kam se rádi budeme vracet. A že Benjamin všechny tyhle naše eskapády zvládá z nosičky se stoickým klidem. Nevím, jestli toho zvládáme hodně anebo naopak málo. Zato bezpečně vím, že na tyhle prázdniny, ač to občas tak možná nevypadalo, budeme zase rádi vzpomínat.
Díky za ně!