Bez přílišného očekávání jsme na jaře podali Benovi přihlášku do mateřské školky. Nesla jsem ji pouze do jedné školky, kterou navštěvuje i Štěpa a chodil tam i Filipes, jsme tam už takoví školkoví štamgasti. I Beník ji z četného vyzvedávání sourozenců má „nachozenou a nakoukanou“, případně tedy nepůjde do neznámého.
K mému údivu Benjamina přijali a já tak měla pár měsíců přemýšlení na to, zda do školky nastoupí či nikoli.
Rozhodnutí „to zkusit“ ovlivnily i výsledky z imunologie, hematologie a pochopitelně hlavně červnová kontrola na kardiologii. Pan doktor konstatoval, že Benjaminovi vlastně nic nebrání účastnit se předškolního vzdělávání a že je třeba otestovat, co a jak bude zvládat.
Já názorově oscilovala mezi „opravdu toho svého Benjamínka benjamínka chci vypustit do institucionálního vzdělávání?!“ ve chvílích roztomilosti, legrácek a společného mazlení. V momentech vzdoru, vztekání, vzpírání a zarputilého odmítání jídla, mikiny, tepláků, čištění zubů atd. atp. jsem naopak neslyšně cedila „chlapče, ty půjdeš a budeš chodit i pěkně po spa, žádný po o, poslední ve školce budeš bývat“. Celkově jsme se ale doma shodli, že se potřebujeme vymanit z chapadel přílišné protektivnosti. Benjaminek je společenský a ze školky může benefitovat na mnoha úrovních. Prostě to zkusíme – i kdyby jen na pár dopolední v týdnu, a budeme pozorovat, jak se mu daří a podle toho budeme návštěvnost školky případně korigovat.
Poslední prázdninový den na to šel Benjamin od lesa. Jakoby vycítil, že dopoledne s maminkou jsou ohrožena, byl extrémně ňuňavej, roztomilej a rozšafnej. Dělal ty svoje humory a blbůstky a mě se úplně svíralo srdce při myšlence, že zítra půjde mezi tolik dětí. Hlavou mi, jako ostatně už párkrát, vířily desítky otázek. Jak to bude zvládat, když se doma během dopoledne sem tam rád natáhne? Jak bude zvládat procházky, rytmus školky? Namazaný chleba ke svačině, když doma rád jí jen suchý? A hlavně: „Děláme dobře?“
Prvního září Benjamin vstal s veselou notou, halekal na celé kolo a vypadalo to, že jít do školky mu vůbec nevadí. V šatně pak taky halekal, ale nadšením už to nebylo. Když se ho paní učitelka ptala, jestli se těší do školky, Ben naštvaně a vztekle sekl: „Ne, netěším!“
Tohle vím jen z vyprávění, vedl totiž tatínek. Abych já zbytečně nerozněžňovala Benjamina ani sebe. Zbytek kluků už jsou mazáci, do školy i školky se těšili na kamarády, zatímco já se doma kousala nervozitou. Chodila jsem od ničeho k ničemu, paralyzovaná na cokoli se soustředit. Za půl hodiny volala paní učitelka. „Je to jasný, mažu pro něho,“ říkala jsem si, když jsem hovor přijímala. „Jen Vás chci ujistit, že je Benjaminek úplně v pohodě, hraje si s klukama s vlakama,“ říkala mi do telefonu vesele. Z hrudi spadl kámen a zase jsem mohla dýchat zhluboka.
Pár ranních předávání ještě bylo krušnějších, nicméně „po o“ za mnou vždycky přicupitá veselý, rozesmátý chlapec, který si radostně nese polštářek a knížku – povinnou výbavu, a k tomu svačinku, kterou mi hrdě ukazuje. „Ale jo, dobrý to bylo,“ odpovídá mi vesele na to, jak se měl. Přizvukuje mu i Štěpa, který mi hlasem zkušeného mentora sděluje: „Mami, mám pro Tebe bezvadnou – dramatická pomlka – ale opravdu bezvadnou zprávu! Beňošek neplakal, ani nikoho nebouchal, neštípal a nekousal. A když mi paní učitelka přijde říct, že oběd vzorně snědl a procházku zvládl bez problémů, kroutím nevěřícně hlavou. Asi si Ben ještě netroufne zkusit to svoje: „já su děsně unavenej, já už nemůžu, já to nezvládnu, vem mě prosím do nosičky.“
Vím, je to křehký stav. Už taky kluci pár týdnů byli doma kvůli nemocem. Ale i tak jsem hrozně ráda, že nemusíme – jako tolik rodičů „srdíčkových“ dětí – řešit, že školky takové děti nechtějí. Z té „naší“ naopak cítím otevřenou náruč a podporu. „Nebojte se, my to zvládneme,“ řekla mi paní učitelka během informační schůzky, kdy jsme probírali co a jak s Benem.
Chtěla bych se nebát a věřit už napořád.