V počátcích našeho vztahu mě muž, tehdy ještě ne můj, vzal na hory. V té době jsem už měla solidně prochozené Tatry, o horolezení, ferratách či kletterstigu jsem však neměla ani ponětí. Zpětně jsem ho trochu podezírala, že si mě testoval, co vydržím. S odstupem let chápu, že mi chtěl otevřít svět pro něj tak blízký. Bylo to gesto, které nechtělo napálit, ale naopak nabídnout prostor ke sdílení. Že se to tak úplně na první dobrou nepovedlo, je věc souhry okolností.
Tehdy jsme jeli do Dolomit ve větší skupině, kde já byla nejméně (tedy vůbec) zkušená. Po cestě byla šikovná ferratka, kterou ostatní znali, tak jsme si na ni „odskočili“. Moje tehdejší – ještě relativně čerstvá – známost mi vysvětlila, že tyhlety zajištěný cesty horolezci neuznávaj, že je to houby lezení. Já si to tím pádem přeložila, že je to na klid, jsem přeci byla v Tatrách, takže cajk. Nepolíbená němčinou či znalostí škály obtížnosti jsem s růžovými brýlemi zamilovanosti vyrazila do kopců. „Bude to v pohodě,“ řekli mi. Nejdřív to tak fakt vypadalo. Horské louky a pastviny jako vystřižené z Heidi, děvčátka z hor. Kozy se zvonečky nám mekaly v ústrety.
Ihned pod nástupem na ferratu jsem lehce zpozorněla. Z příkré a hladké stěny vápence vystupovaly skoby. Lano žádné. Tázavě jsem se otočila na svého milého a rty neslyšně artikulovala: „Lano?“ protože jsem hned nechtěla vypadat před skupinou, že si myslím, že to dostanu naservírovaný na stříbrným podnose. „Se cvakneš na ty skoby“, odvětil s naprostou samozřejmostí. „Ježkovy, no jasně, že mě to nenapadlo.“ Akorát teda musím vymyslet, jak se zvládnu přecvaknout, aniž bych skenovala očima tu hloubku pode mnou.
Lezu předposlední. Začátek mého prvovýstupu je okořeněn tím, že první člen výpravy po cestě našlápl kozí bobek, který solidárně zanechává na kramlích i pro ostatní. Další člen do něj hmátne rukou a než si to uvědomí, ještě se stihne poškrábat na obličeji. Výživná pleťová maska se zaručeně bio eko kozími bobky jako bonus k výstupu!
Je to přesně ten druh nekomplikovaného humoru, který mě spolehlivě dokáže rozesmát, nicméně už jsem taky ve stěně, cvakám se ke kramlím a jistá v kramflecích tedy rozhodně nejsem, takže se jen uchechtnu a soustředím se na další tah karabinou.
Jde to. Nemůžu říct, že si to vysloveně užívám, nějaký výhledy jsou mi celkem jedno, roboticky postupuju od lana k lanu, s pečlivostí neurochirurga kontroluju, jestli mám dobře docvaknuté karabiny a posunuju se vpřed co to jde, aby nebyla tolik očividná moje začátečnická neohrabanost a pomalost.
A pak to přijde.
To místo zpětně nedokážu vůbec popsat, zato si přesně pamatuju, jaké ve mně vyvolalo emoce. Strach rozvibruje ocelové lano. Klepu se úplně celá, lapám po dechu a brečím. Normálně brečím strachem. Nemyslela jsem si, že to jde, bleskne mi hlavou a přemýšlím, jestli se takhle cítí člověk, když na něho druhý míří odjištěnou zbraní. Křečovitě svírám obě karabiny a odmítám se posunout byť jen o píď. Můj – teď ne už příliš milý – mi radí, co mám dělat. Jak mám dýchat. Kam se dívat a kam nedívat. Kam dát nohu a jak tohle zapeklitý místo překonat. Je při tom hrozně laskavej a tehdy ještě nevím, že takovej on je v pro mě vypjatých chvílích často.
I na zemi.
Brní mě ruce, dlaně mám úplně studený. Počasí se kazí. Možná bude pršet. Jeden nemusí mít doktorát z geologie, aby pochopil, co znamená mokrý vápenec a kluzké lano. „Tak já jdu,“ pípnu uskřípnutým hlasem. Pomalu sunu nohu a otrocky provádím úkony, které mi mají pomoct přehoupnout se přes to proklatý místo.
„Zvládlas to!“ euforicky mě povzbuzuje muž. Nemůžu se s ním radovat, nemůžu na sebe být hrdá, nemůžu mu ani nadávat. Jsem úplně vyšťavená a vrchol je ještě daleko. Cvaknu se a jdu. Očima hypnotizuju lano a dívám se jedině dopředu. Tam, kde tuším konec.
…
Uběhlo přes deset let a já jsem ve stěně cvaknutá zas.
Všechno se to seběhlo tak rychle a jaksi samozřejmě, že se tomu musím smát. Přede mnou pavoukovitými pohyby šplhá Karlos a za mnou se sune Filipes. Ani jeden nezavřou pusu a pořád brebentí. Přecvakávám se s ledabylou samozřejmostí a užívám si dechberoucí výhledy. Strach by se přeci měl za ty roky násobit. Obohacen o zkušenosti rodičovství, o zodpovědnost za ty pavoučky přede mnou a za mnou.
Jenže já za ty roky zároveň vím, že nabát se člověk může i s nohama pevně na zemi. Že hraniční zážitky se ne nutně musejí odehrávat v extrémních kulisách. Že brečet strachy člověk může klidně i s oběma nohama na zemi. Že na nejrůznější životní scénáře byla moje představivost kolikrát krátká.
A stejně jako na zemi nemyslím na coby kdyby, nemyslím na ně ani tady, na skále. Už se nevidím, jako tehdy, jak visím na laně, celá dobitá, a kůže se mi ošmrdlává o ostré hrany výčnělků. Když je přede mnou obtížnější místo, přemýšlím, jak ho vyleze Karlos a Filipes. Častokrát, než stihnu otevřít pusu k dobře míněné radě, jsou už dávno nahoře. Snad umím o fous líp pracovat se svými strachy a vím, co které písmenko na stupnici obtížnosti znamená, takže dost možná těm strachům i předcházím.
A taky tuším, že jsem cvaklá ještě na jedno lano. Jeho konec nevidím, míří někam nahoru, do oblak. Někdy je na volno, že ho skoro necítím a někdy pořádně táhne. Ale zatím vždycky fungovalo a nenechalo mě propadnout se tam, kde jsou jen běsy. I s nohama pevně na zemi jsem jištěná seshora.
Díky za to.