…je název oceňované knížky Petra Borkovce, kterou jsem tedy nečetla, ale jejíž název mi utkvěl.
Ke konci toho šíleného covidroku, navzdory tomu, že moje interní rodinné bilancování vycházelo vlastně velmi povedeně, mě chytily nějaké chmury a já je ne a ne rozehnat. Nakonec jsem si řekla, že se namísto věcí, které mě derou, zaměřím na ty, které mi dělají radost. Jsou to někdy úplné banality. Drobnosti opomíjené každodenností. Libůstky a prkotinky. Věřím, že každý máme nějaké a pokud ne, jen to ukazuje, že je přehlížíme. A to je moc škoda. Nakonec – každá věc má totiž něco společného se štěstím!
Třeba cukrování čerstvě upečené bábovky. Je to napínavé už od chvíle, kdy otočím formu. Stalo se snad jedinkrát, že se mi bábovka neodlepila (a ano, bylo to nepřekvapivě zrovna když měla přijít návštěva), ale přesto pokaždé malinko zatajím dech. Bábo, bábo, jestli se mi nepodaříš…, zaříkávám a v ruce mám namísto lopatičky utěrku. Podvědomě se usměju pokaždé, když se vykulí na talíř. A pak do dna obrácené cukřenky musím bouchnout, abych vyvolala lepkavou sněhovou bouři a žasnu, nakolik tato jednoduchá činnost zaměstná všechny smysly. Hmatem klepu do cukřenky, která vydává zvuk, co slyším. Vidím padající cukr a kontrast, který tvoří oproti tmavé krustě bábovky. Ve vzduchu se vznáší nasládlá vůně, která mě pošimrá do nosu. A ta chuť, povedla se!
Ó, lalá!
…
Někdy – z čiré marnivosti – přiznávám, si šplíchnu trošku parfému na noc. Jen tak, pro sebe, pro radost. A ráno se probudím do voňavých peřin a nechce se mi vstávat, ani trošku ne. To je sice normální, ale teď mám výmluvu. Zůstat zachumlaná a celý den čmuchat, jak se ta vůně rozlévá a její intenzita proměňuje.
Ó, lalá!
…
No co vám mám povídat. Když si nějaký sepsaný text přečtu i s odstupem času, po měsících či po letech. A pořád mám pocit, že to tam je. Kus mě. Že je to dobrý, alespoň pro mě. To se pak taky tetelím.
Ó, lalá!
…
Letos jsme si vynahradili absenci lyžování z minulého roku. Na lyže se postavil i Benjamin s nekompromisním „já chci lyžovat a hned teď“ a Štěpa pozapomenuté oťukávání terénu proměnil v jízdu ostříleného lyžaře, co se nezalekne ani „červené“. V batohu pochopitelně nějaká svačinka za zasloužené úsilí. Za spokojeného mručení vytahuji čokoládu, která se už nějakou chvíli vozila lanovkou i po svahu dolů. Je kolem nuly a při lámání čokoláda vydá „ten“ zvuk, kdy přesně vím, že je zmrzlá, ale ne zas natolik, aby nešla rozlomit. Vychlazená na akorát. Převaluji si kousek na patře, čekám, až se začne pomalu rozpouštět a klouzat do krku. Nejlepší způsob, jak jíst čokoládu, to vám říkám.
Ó, lalá!
A když se to povede a všechno se sejde, já se dobře postavím, šikovně zapřu, svah je prudký tak akorát a sníh ani moc rychlý, ani pomalý. A já si kroužím oblouky a nemusím pro to dělat skoro vůbec nic. Lyže mě vedou a je to tak samozřejmý pohyb a zároveň krystalická radost.
Ó, lalá!
Na konci týdne úplně omylem objevíme sáňkařskou dráhu. Já se ještě šmrdolím kolem auta, beru batoh, zapomenuté čepice, termosku, zatímco mužský předvoj už vyráží, vyzbrojen boby, do terénu. A pak se otočím a vidím mého muže v hovoru s pánem, co právě dojel. Může mu být k sedmdesátce, klidně i víc, má na sobě kombinézu a úplně vrásčitý obličej, ze kterého mu svítí oči, u nohou malé fialové sáňky. Něco vykládá a směje se a pak se i můj muž směje a pán počítá děti a zase se směje. A já si myslím, to se ti to směje, když to nemusíš živit a hlavně vychovávat! Ale to už přijdu k němu a říkám dobrý den a směju se taky a pán už odchází a ještě se na nás otočí a mává a směje se a my se taky smějeme. A já si říkám, jestli se vůbec té sedmdesátky dožiju a jestli jo, tak si slibuju, že taky vezmu sáňky a budu doufat, že na konci cesty mi můj muž pomůže na nohy, páč už budu mít ztuhlé klouby a ve tváři vrásky a budeme se na sebe smát a budeme se smát na všechny okolo a volat,
ó, lalá!