Kdysi v jiném životě, na jiném světadíle a v jiném časovém pásmu, jsem viděla film, který je můj nejvíc nejoblíbenější. Znám ho skoro nazpaměť. Scénu za scénou, dialogy, postavy, lokace. Angažovaná žurnalistka odjíždí se svým novomanželem diplomatem na cestu do rovníkové Afriky. Jedou autem přes slum a ona uvidí na kraji cesty kráčet chlapce s malým miminkem v náručí. Prosí manžela, ať zastaví, že je popovezou. Manžel nechce a říká jí: „Podívej se všude kolem. Každý tady potřebuje pomoct.“ Ona naléhavě stiskne jeho ruku položenou na volantu a říká mu: „Ale těmhle dvěma můžeme pomoci my.“
….
Válka na Ukrajině mě paralyzovala. Potřebovala jsem pár dní alespoň na bazální zpracování. Ten nápad se zrodil až ze světélkujících krystalů sněhu jarních prázdnin. Odpočatá, plná sil, mi to přišlo jako ta nejpřirozenější věc na světě. Nabídnout někomu domov. Podělit se o blahobyt. O bezpečí, možná jen iluzorní, momentálně však hmatatelné. Se zatajeným dechem sdílím s manželem. Možná bychom to bez jednoho pokoje zvládli. Za cenu uskromnění a ždibce nepohodlí. Nadhazuji opatrně. A on – bez sebemenšího zaváhání – souhlasí. Začali jsem řešit praktické věci, co kam přesuneme, jak to vyklidíme a kam co postavíme.
Jakmile jsem však přijela domů, už se mi to tak dobrý nápad nezdál. Ptala jsem se sama sebe, jestli a za jakých podmínek, dokáží sdílet kuchyň, jak to bude s úklidem a milionem věcí, které se s chodem domácnosti pojí. Obavy narůstaly. Sdílela jsem je a muž mi řekl, že se to nějak zvládne. Protože mám za ty roky s „nějakým zvládáním“ s ním už trošku zkušenosti, neuchlácholilo mě to. Ba naopak. Pořád jsem se sice myšlenky držela, ale chtěla jsem se k tomu postavit racionálněji a promyšleněji, zatímco můj manžel se do toho vrhl živelně po hlavě. A rozdíl v přístupu rozpoutal naši soukromou válku.
Bylo to zlé, jak už dlouho nepamatuji. Přestřelky názorů, nášlapné miny minulých křivd, odjištěné granáty ostrých slov. Zakázané točky-u v podobě podpásovek. Střepiny na duši. Říkala jsem si, kde se to bere. Proč jednoznačně dobrá myšlenka generuje tolik napětí mezi námi. A jestli to stojí za to. Jak asi zvládneme úplně cizí lidi v naší domácnosti, když teď nezvládáme ani sebe? Jak dokážeme otevřít náš domov a život, když oba máme rádi svoje soukromí? Nezahráváme si příliš se životy už tak zkoušených lidí? Jak tenhle sociální experiment dopadne? A máme na něj vůbec právo?
Rovnala jsem věci na jejich nová místa, ale urovnat si myšlenky se mi nedařilo.
Nejrůznějšími cestami jsme se dostali k tomu, že nám měla být přidělena z výstaviště paní se synem. Vyprosili jsme si ještě jeden den, abychom stihli pokoj vymalovat. Večer jsem dala vařit polévku a nemohla jsem usnout. Hlavou se mi honila spousta scénářů, ani jeden dobrý a pár vyloženě fantasmagorických. Bylo mi špatně od žaludku, myslela jsem, že půjdu zvracet. Ráno jsem se vzbudila se zatajeným dechem. Muž si vzal pro jistotu dovolenou, ale nikdo nepřicházel. Až po drahné chvíli jsme se jali zjišťovat příčinu věcí a prý už paní sehnala něco jinde. Nebudu lhát, obrovsky se mi ulevilo.
Stejně tak jsem si oddechla, když jsme se byli zeptat přímo na výstavišti a tam zrovna taky nikdo potřebný nebyl. V mezičase však kamarádka s manželem rozjela přímou pomoc Ukrajině. Oslovili jsme tedy je a za nějakou dobu jsem dostali zprávu, že je „naše“ rodina na cestě. Prý jedou vlakem z východu. Pár dní nato rozkliknu zprávy a čtu o bombardování nádraží v Kramatorsku. Ani nedočtu titulek a intuitivně pomyslím na to, zda na nádraží byli i „naši“. A jestli jsou vůbec naživu. Uvědomím si, že mám o ty cizí lidi, které jsem nikdy neviděla a vlastně o nich nic nevím, strach. Manželovy pocity jsou podobné. A že to možná znamená, že teď, teď už jsme konečně připraveni. Noc před jejich příjezdem spím úplně klidně. Jednak už mám pár zkušeností, kdy to nakonec nevyšlo, a za druhé jsem tak unavená a mám tolik jiné práce, že už mi jednoduše nezbývá kapacita na nějaké strachování se.
A pak někdo zazvoní, jdeme otevřít a zkoumavě se díváme na matku se sveřepým výrazem ve tváři a její dceru s pomněnkově modrýma očima.
Těmhle dvěma – třeba, možná, snad alespoň malinko – můžeme pomoci my.