Byl to hektický den. V práci se toho nakupilo, takže jsem ani nestihla naládovat pračku. Nevadí, alespoň jsem si prádlo roztřídila na kupičky a našupu to tam v průběhu odpoledne, říkala jsem si. Jenže pak pro děti do školky, oběd v poklusu, odvést na kroužek a taky se nám oteplilo, takže rychlá akce sandále. Odpoledne se zastavila švagrová s rodinou, dáváme si do nosu svačinku a zmrzlinku a děti v jednom chumlu pobíhají po domě.
Když tu skvadru vidí naše ukrajinská schovanka, bez ptaní dává do trouby pizzu, zatímco její dceru pohltil houf pištících dětí. V tom přijde Filipes, jestli by k nám nemohla i sousedovic Emilka, shodou okolností také z Ukrajiny. Přehlédnu ten binec kolem a vzpomenu si na kupičky prádla, neuklizenou koupelnu, pokoj rovnající se prasečáku. „Nóóó, tak asi mohla,“ protáhnu neurčitě a ne příliš nadšeně. Filipes okamžitě zmizí a v cuku letu do klubka dětí přibude i sousedovic střapatá holčička, která se bryskně přehoupla přes plot. Dusot nožek se ozývá tu z jednoho rohu, tu z dalšího, ze zahrady je slyšet křik, čeština se mísí s ukrajinštinou a miminkovštinou, někdo chce napít a jiný čůrat a taky lízátková zahrada, mami, nemohla by být, vzpomene si kdovíjak Štěpa na jeho oblíbenou hru, kdy se po zahradě plní úkoly a hledají lízátka.
Následující hodinu a půl mám trochu v mlze. Ale pak sedím za domem v houpačce pro velkáče, zatímco moje malá neteřinka sedí vedle mě v houpačce pro maláče a houpeme se spolu a díváme se na náš dům, který se změnil v hučící úl, s odstupem.
Mám ráda ten pohled ze zahrady. Zatímco z ulice je to fádní a neosobní řadovka, do zahrady náš dům dýchá útulností a vřelostí. Ve dne nebo i v noci, když okna září do tmy, mám pocit, jako by na mě dům kýval a zval mě, ať jdu dál.
Kdovíproč se mi vybaví jedno cvičení na výšce, kdy jsme měli udělat jakousi koláž týkající se vizí našeho života. Vystřihovala jsem různá písmenka, skládala slova, obrázky a nápisy a mezi nimi jsem tehdy měla i nový prostor – název časopisu prodávaný lidmi bez domova. Přesně si pamatuji ty asociace, které jsem tehdy měla. Mladá holka s naivníma, velkýma očima. Neteřinka na mě zleva kývá hlavou a cení svoje mléčná zrnka. Snad mi s dětskou bezelstností čte myšlenky. A já si uvědomím, že teď, tady, toto odpoledne, ho mám.
Nový prostor s hromádkami špinavého prádla, dětmi co jsou naše víc a míň a skoro vůbec a přesto je všechny pojme náš domov, obejme je vlídnou náručí umolousaných zdí a nevytřených podlah. Neteřinka si vrní a já si vrním s ní a už vůbec neřeším, kdo si co pomyslí, kdo co kde řekne. Nemyslím na ty pobuřující hromádky prádla, které leží na zemi v tichém obvinění, že holt nejsem dobrá hospodyňka. Snažím se zastavit tu chvíli, kdy se lehce, s hlavou nakloněnou na stranu směrem k okatému děvčátku, mírně houpu, za čelem mi běží stádo splašených myšlenek, které v rychlosti třídím na bílé, tmavé, barevné a je mi z toho všeho vlastně moc pěkně.