se po koronavirové pauze opět konala koncem školního roku. Žáci prvního stupně s vyučujícími a družinou nacvičí více či méně toporné scénky, které pak na školní zahradě předvedou rodičům.
Přiznám se, že se účastním s lehkou útrpností, leč pochodeň mého rodičovství plápolá v první řadě. Jak by taky ne, když letos máme hned tři želízka v ohni – k našim dvěma školákům přibyla Máša. Jde za kontejner na plasty, zatímco Filip má taktéž významnou roli v krátké – leč poučné – veselohře o recyklaci odpadu. Není nic jiného než popelnice.
Napětí by se dalo krájet, celá třída je nastoupena v zákulisí. Vidím, jak se Máši nervozitou třepou culíky. A pak to přijde. Malé děti, co ovšem jistojistě ví, kam který odpadek patří. Je to krátké, úderné a vtipné. Scénku dokreslují jednoznačně nejlepší kostýmy z celého odpoledne. Popelnice i kontejner na plasty jsou věrohodné, stejně tak ale nápojové krabice, sklenice či slupka od banánu. Tleskám, směju se a malinko se stydím za svoji vnitřní neochotu se zúčastnit. Pak pauza, pustí se hudba a děti vytahují zpoza zad mikrofony z kartonu. A jakože na playback zpívají tu notoricky známou písničku od Pharrella Williamse. Filipes kroutí pusou jako když opice žvýká banán a očividně si užívá svoji chvilku slávy, zatímco Máša se distingovaně kývá do rytmu. V refrénu pak slovo „happy“ zakřičí celá třída a já jsem najednou celá naměkko.
Kromě popelnice a kontejneru na plasty totiž vidím Mášu, kterak nemůže chodit do gymnastiky. Mášu, co už dávno nemá lekce klavíru a nejezdí se o víkendu projet na kole. Mášu, která přišla o domov a o kamarádky. Mášu, co nemůže jet na prázdniny k moři za město, tam u nich. Mášu, co má bráchu ve městě hluboko ve vnitrozemí, na které za dva týdny spadnou bomby. Vidím všechny ty věci, které rámují dětství a o které ji válka obrala. Kromě Máši ale vidím taky biomasu a hliník, kterým pro změnu rodiče vytvořili válečnou zónu i v době míru. Možná i oni nemají své doma.
Tváří v tváří roztančeným dětem mi to všechno najednou přijde líto. Asi jsem trapně sentimentální a patetická, ale nemůžu si pomoct a cítím, jak se mi do očí derou slzy. Filipes si v zajetí rytmu jede svoje, nedívá se napravo nalevo, ale Máša je naproti mně a vidím, jak je vykulená. Kroutím hlavou a ukazuju palec hore, ať si nedělá starosti, a směju se na ni. Posmrknu a hřbetem ruky si setřu slzy. Koneckonců proč bych brečela. Ty děti jsou teď, v tuto chvíli, na improvizovaném pódiu, převlečeny za popeláře či všechny možné druhy odpadu, takové, jaké by měly být všechny děti na celém světě.
Happy.