Trampoty s kočkou

Začaly ihned po příjezdu. Ona totiž žádná kočka být neměla. S manželem jsme se dohodli dopředu, že přijmeme někoho bez zvířat, jelikož se domníváme, že i tak bude sžívání náročně a cizí zvíře domácí pohodindě spíš nepřispěje.

Poté, co se Máša s Oksanou usadily v kuchyni, řekly si o heslo na wifi a najedly se, Oksana mému muži jen tak mezi řečí řekla, že má v autě kočku. Sice jsme o nich dopředu věděly jen pár informací, ale kočička mezi nimi nebyla.
Soptím.
Vnímám to jako nátlak.
Asi těžko vyhodíme lidi, co sotva přijeli, ale hned takhle zkraje se necítím dobře. Oksaně i manželovi dávám najevo, že si tady kočku opravdu nepřeji. Oksana nechápe proč. Ukazuje nám fotku. Kočka je bez chlupů, tudíž vhodná jak pro alergiky, tak i pro lidi se sníženým estetickým cítěním a taky nevidomé, aby neviděli, jak je to nebohé zvíře hnusné, ovšem pro neplánované soužití lepší než nějaká chlupatá micina. Varovně zvedám prst, tedy budiž, ale přes léto jsou dveře na terasu imrvére otevřeny a rozhodně si nepřeji, aby bylo zodpovědností nás či kluků hlídat, zda kočka náhodou neuteče. Kdepak, bude celou dobu v pokoji, dušuje se Oksana a já se ujišťuji, že už je to stran dovezené fauny opravdu vše a za další dvě hodiny se na nás nevytasí třeba s křečkem či co já vím. Přidávám varování, že do patra si kočku též nepřeji a snažím se v sobě zpracovat pocit, že nejsem dostatečně tolerantní a vstřícná k lidem prchajícím z válečného konfliktu.

Kočka zjevně vycítila moji averzi, takže hned během první příležitosti pláchne po schodech nahoru a pro navození dobrých vztahů se vytentuje na koberec. Upřímně, ne že by ten už něco nepamatoval, ale vytočí mě fakt, že cizí kočka, kterou jsem teda – ty vole ale fakt ani trochu – nechtěla, kadí po našem koberci.  Manžel uklidí hovno a jde to vyřešit s Oksanou, páč vidí, že bych je obě i s kočkou nejraději roztrhla jak hada. Ne, na další zvíře ani nemysli, hned se okřiknu.

Nutno říct, že extempore s exkrementy se již neopakuje, kočka zjevně prokázala svoji dominanci a nemá potřebu se opakovat. Nejspíš se jí u nás na patře zalíbilo, takže kočkacobudepořádjenomvpokoji dost často zavítá nahoru na návštěvu. Tuhle ji najdu v otevřené skříni, tuhle schoulenou v posteli u syna na peřině, támhle ji naháním po koupelně. Jelikož neumíme ukrajinsky, s manželem se snažíme najít různé způsoby, jak jí vysvětlit, že o její návštěvy nijak zvlášť nestojíme.

Po zhruba měsíčním pobytu tria dvě ukrajinské děvuchy + jejich kočka u nás doma něco šudlím v kuchyni a kolem mě si to štráduje kočka rovnou otevřenými dveřmi ven na terasu a do zahrady. Oksana sedí venku na židli a i Máša se tu teď mihla, obě naprosto klidné, že jde kočka ven. Dle původní dohody to neřeším ani já a jsem v klidu i v momentě, kdy se kočka ze zahrady nevrací ani na usilovné volání. Po chvíli se i Oksana zvedne ze židle a jde prohledat zahradu, nicméně „kota nemá“. Pokrčím rameny a říkám si pro sebe, že je dobře, že kočka utekla pod jejich dohledem. Postupně nám to ale nedá a celá rodina jsme zapojeni do hledání zaběhnuté ukrajinské kočky. Už se vidím, jak budu vylepovat plakáty s nálezným, naštěstí si pak manžel všimne kočky ob dvě zahrady, Máša se přehoupne přes plot a kot je nalezen.

Mylně se domníváme, že tato lekce je dostatečným ponaučením pro Oksanu i Mášu, aby kočku nepouštěly jen tak lehkomyslně ven, leč není tomu tak. O pár týdnů později se chystáme pryč a stejně tak Oksana je na odjezdu, nicméně opět „nemá kota“ a ne, nemáme ho ani my v patře – díky za ty dary. Oksana ho hledá asi 40 minut, uvnitř i venku, a tentokrát už vydržíme se nezapojit. Kamkoliv se právě chystá, přijede pozdě a já jsem ráda, že to momentálně nejsme my, kdo zprostředkoval setkání, na které dorazí se strašným zpožděním. Až poté, co manžel uslyší, jak Oksana procedí cosi o „debilním kotu“ jí doporučí, ať se podívá do skříně. Oksana ho odbyde, že tam určitě není, nicméně pro forma se tam podívá a ejhle, kočka si spokojeně leží stulená na hromádce oblečení.

Je to pár týdnů zpátky, co jsme se sešli doma. Manžel se s Karlíkem a Filípkem vrátili z tábora, já z pobytu s malošema. Všichni jsme unavení, nicméně je potřeba sdělit si zážitky a dojmy, a tak s manželem jdeme spát hodně po půlnoci. Okamžitě usnu a tak mě překvapí, když mě muž probudí do černočerné noci s tím, že Oksana venku štká. Opravdu slyším vzlyky přicházející zezdola a ještě rozespalá se snažím v situaci zorientovat. To už ale manžel vyrazí na výzvědy a dlouho se nevrací. Dívám se na hodinky, je půl čtvrté ráno, hlavou mi běží nejrůznější scénáře týkající se Oksaniných blízkých na Ukrajině. Přemýšlím, co bych jí na její smutek měla říct, jak ji utěšit a zoufale nic mě nenapadá. V tom přichází manžel a popisuje mi, co se stalo.
Oksana nechala otevřené okno v pokoji – jako již několikrát, a jako již několikrát kočka vyskočila na ulici. Tentokrát se však asi odvážila dál nebo Oksana nebyla dostatečně pohotová, aby ji čapla zpátky, a ten „debilní kot“ se vrhnul pod kola snad jediného auta, které ve tři ráno po naší ulici jelo. Kočka je zajetá a leží v igeliťáku na terase. Oksana to nechce Máši říct a prosebně se vztahuje k manželovi, ať to nějak vyřeší. Ten mi o půl čtvrté ráno přednese esej o pravdě, nevytěsňování smrti ze života, o důstojném rozloučení se s kočkou, jen na možnost komplikovaného truchlení zapomene, asi že je opravdu brzy ráno. Má pravdu a souhlasím s ním se vším, jen jsem fakt dost unavená a ospalá a taky vím, že ráno je moudřejší večera a mrtvá kočka stejně už nikam neuteče, takže klidně může zůstat zabalená v pytli pod stromem, než se na to vyspíme.

Celé sdělování špatné zprávy se nakonec vyřeší bez naší intervence a jako tolikrát poslední dobou si potvrzuji, že některé věci je třeba nechat plynout, odevzdat a ono to nějak půjde.

Další den ráno tak můj dobrý muž za pomoci synů vykope na zahradě hlubokou díru, kam spustí kota a na navršenou hlínu Štěpa umístí zápich s mašličkou. Já to celé pozoruji z terasy a nevěřícně si říkám, jak je to celé absurdní. Před pár měsíci byl člověk pohnut soucitem s neznámými lidmi v cizí zemi a ani se nenaděje a na své zahradě zahrabává zajetou ukrajinskou kočku.

Tohle píše život sám.