Doteď nevím, jak přesně to uchopit. Vztah, který mezi námi vznikl, je natolik ambivalentní, těžko jej definovat. V Oksaně jsem nezískala nejlepší kamarádku. Ani další sestru, spřízněnou duši. Jsme natolik jiné, že v běžném životě bychom sotva našly situaci, ve které se protneme. A přesto tu jsme. Ona a já. Spolu pod jednou střechou. A v jedné kuchyni. Tam je, přesně jak jsem předpokládala, situace nejintenzivnější. Oksana, zvyklá z domu dělat věci nějak, a já, ve svém domě, taky zvyklá dělat věci určitým způsobem. V cizích kuchyních se cítím nesvá. Nejsem ten typ člověka, co přijde na návštěvu, otevře ledničku a prošmejdí skříňky, kdeže jen mají ty skleničky. A najednou je můj kuchyňský prostor jejím prostorem. Opanuje jej s nenucenou samozřejmostí, až si někdy říkám, kdo u koho je vlastně na návštěvě. Někdy je to úsměvné, jindy mě to trošku irituje a občas musím zatnout zuby a držet svého cholera na uzdě, abych nevyprskla.
Oksana je pro mě, a myslím, že i pro mého muže, zrcadlem. Natolik těsným spolužitím, jako je to naše, nám nastavuje zrcadlo. V jeho odrazech vidím všechny svoje malosti, přízemnost. Neschopnost povznést se nad drobnosti, mávnout rukou nad nedovřenou ledničkou či špatně umytým hrncem a nenechat se jimi ani vnitřně vytočit. Oksana zrcadlí sebe a zrcadlí mě a já vidím, že ani jedna nejsme jenom špatná nebo jenom dobrá. Vidím komplexnost našich povah, našich životních příběhů. Několikrát se mi stane, že se jí už už chystám něco říct, vytyčit hranici. Přemýšlím nad tím několik dní a pak, když se konečně odhodlám, nabobtnaná vnitřním neklidem, dokáže mě tak jednoduše odzbrojit svojí lidskostí, že se musím sama sobě smát, jak je všechno jinak.
Oksana je křesadlem. Obrušuje mě. Vyhlazuje moje hrany vytyčených názorů a domnělých pravd. Někdy o sebe křísneme a ozve se zvonivý smích a jindy z toho křísnutí létají jiskry. Chtěla bych, moc bych si chtěla myslet, že i z těch jisker je možno vykřesat alespoň na chvíli teplo domova pro dvě zbloudilé ovečky, co se ne svojí vinou ocitly daleko od ovčince.
Oksana a Máša. Přišly, protože musely. Útrpně, stejně jako jejich vízum strpění. Rozšířily mi obzory. Donutily najet na hlubinu. Přiměly oloupat slupky svého já a pídit se po podstatě. Nebylo to vždycky jednoduchý ani příjemný a jejich pobyt u nás byl pro mě vskutku existenciálním zážitkem.
Poslední večer před jejich odjezdem brečím do polštáře. Vím, že pro ně je čas jít dál. Vím, že pro naši rodinu je teď čas být zase chvíli sami. Cítím, že to všechno tak nějak má být a přesto je mi smutno. Možná je mi smutno za všemi těmi momenty, kdy jsem mohla být přeci jen trošku velkorysejší, trpělivější, snášenlivější. Je mí úzko z toho, že se Vám ne vlastní vinou život rozpadne na kousky a Vy se je snažíte lepit a u toho je někdo, kdo pozoruje, zda to děláte dobře, zda se snažíte hodně nebo tak akorát anebo spíš míň.
Navzdory společné kuchyni a snídaním v pyžamu není jejich příběh našim příběhem. Nemůžeme je odbřemenit od jejich životních rozhodnutí, jakkoli jsou těžká.
Večer po jejich odjezdu se z toho všeho nějak nemůžu vzpamatovat. Nejde mi nacpat pocity do kolonek slov a písmen. A pak se mi vybaví verš z písně, co ji máme s Karlíkem oblíbenou.
“Kdo dává, dostává, mnohem víc přijme.
Kdo ztrácí, nalézá, sebe i jiné,”
Dostali jsme opravdu mnoho.
Děkuji.
A v ozvěně, jako bych zaslechla Oksaninu odpověď, která je zároveň i poselstvím:
“Buď láska”