„V podstatě nevidím důvod, proč déle čekat. Operaci se stejně nevyhnete a odkládání třeba přes víkend, jen zvyšuje riziko srdečního selhání. Takže v pátek.“ říká mi lékař u vyhřívaného lůžka.
Kývám hlavou, že rozumím.
Pak přijde sestra a já, ačkoli nejsem nijak zásadně pověrčivá, kdovíproč pípnu:
„V pátek je třináctého.“
„To není nešťastný datum, ale šťastný!“ odpovídá optimisticky.
Její jistotu bych chtěla mít.
„Musíte věřit,“ řekne a při odchodu mi na povzbuzenou lehce stiskne ruku.
Kéž by to bylo tak jednoduchý.
Nejsem ten typ, který se bezmezně zaříkává úrovní dnešní medicíny. Tím, že doktoři něco vymyslí, protože „musí“. Tím, že když přece něco moc chcete, celý vesmír se spojí a Vaše přání Vám vyplní.
Věřit v zázrak neumím a neuměla jsem ani v těhotenství. Nebo alespoň ne v té podobě, v jaké mi byl předkládán. „Možná to všechno nakonec bude úplně jinak,“ utěšuje mě kdosi a naznačuje, že se třeba spletli. A až Benjaminek vykoukne na svět, ukáže se, jak špatně to lékaři viděli na ultrazvuku a bude to jeden z těch případů, kdy budou doktoři porovnávat záznamy z prenatálních vyšetření s výsledky zdravého dítěte ležícího před nimi, kroutit hlavou a říkat: „Jak je toto možný, vůbec si to neumíme vysvětlit. No, zázrak.“
A krčit u toho rameny.
Jenže k tomuhle mi asi chybí to horčičné zrnko.
„Musíte mu věřit, že to zvládne.“ Věřit, že zrovna Ben bude mít to štěstí v neštěstí a spadne do té správné kolonky statistiky. Že v téhle patové situaci šach mat zůstane na někoho jiného.
Věřit.
To slovo vystihuje bezmocnost celé situace. Je úplně hmatatelná. Věřit je totiž všechno, co Vám před dveřmi operačního sálu zbude.
Naděje visící na tenkém vlásku chirurgického vlákna.
Ráno před operací můžeme na JIP oba.
Manžel vstává takřka uprostřed noci, kdyby byl na dálnici problém, aby měl dostatečnou rezervu a nezmeškal to. S kruhy pod očima mě vyzvedává na oddělení
a společně jdeme dlouhými chodbami. Moc toho nenamluvíme.
Benjaminek je už vykoupaný, krmení pochopitelně nehrozí. Zabalený do zavinovačky si bezelstně dudá dudlík. Střídavě si ho chováme.
Když vidím svého muže, jak ho něžně hladí, jak si ho tiskne na jednorázový plášť, tečou mi slzy.
Dva moji chlapi.
Navzdory tomu, že mi to přijde nepatřičné, narušujíc intimitu téhle chvíle, vytahuju mobil a udělám pár fotek. Aby kdyžtak i on měl nějakou památku.
Kdyby.
„Tak už je čas.“ přichází sestřička.
Je to jaksi symbolické. Na začátku týdne měla službu, když se Benjaminek narodil. Starala se o něj, když jsme si ve dvě v noci vymohli návštěvu na jipce.
„Musíte věřit,“
říkala tehdy.
Teď ho nakládá do kočáru a veze chodbou k operačním sálům.
Jdeme tupě vedle ní.
Myslela jsem, že tam Bena donesu sama. Nebo alespoň dovezu. Že jej přivedu do země Mórija a cestou se budu úpěnlivě dívat, jestli někde není beran, který se za rohy zachytil v houští.
„Tak se rozlučte,“ říká sestřička, když se zastavíme před dveřmi operačního sálu.
Řekne to úplně lehce. Jakoby Benjamin odjížděl na týden na letní tábor, s nosíkem přilepeným na sklo autobusu, a my mu měli z druhé strany zamávat.
Podlomí se mi nohy. Mám úplně ledové ruce a cítím, jak se celá třesu. Jsem naprosto paralyzovaná a vím, že kdyby mě teď vzali na operační sál, krve by se ve mně nedořezal.
Nevím, co mu mám před tou sestrou říct.
Bezradně tam stojím.
Pak ho pohladím a pošeptám, jak moc ho milujeme.
Prosím, prosím, vrať se nám!
Musíte věřit
Sedíme na sedačkách a čekáme, až za námi přijde kardiochirurg, který povede operaci našeho syna. Prkenně opření, jak dvě tvrdá y, ačkoli jsme oba naměkko.
Dává si na čas.
Můj muž, můj pragmatický muž, googlí jméno lékaře, který bude držet srdce našeho syna ve svých rukou.
Nakonec přijde a já mám instinktivní potřebu vrhnout se mu k nohám a prosit, aby si tentokrát dal obzvlášť záležet. Aby z temnoty vykřesal jiskřičku naděje. Aby se snažil tak, jako ještě nikdy v životě.
Je to přeci naše dítě!
Jenže vždycky je to něčí dítě.
Ovládnu se.
Konverzaci z větší části obstará manžel. Já tam sedím, napůl vnímám, co říkají a marně se snažím zaplašit představy toho, co se bude dít na operačním sále. Nepatřičně mi naskakuje obraz kuřete, které můj muž porcuje nůžkami.
„Na výsledek operace si zavolejte. Dřív, jak za osm, devět hodin, ale určitě ne.“
Lékař se zvedá a odchází směrem k operačnímu sálu. Poslední možnost doběhnout ho, zatahat za rukáv a poprosit, aby do operace srdce našeho syna vložil to své. Poslední možnost vymoci si záruku, že to všechno dobře dopadne. Ujištění, které mi tady nikdo nedá.
Dveře z mléčného skla se zavřou.
Musíte věřit
Jako v tranzu nasedám do auta směrem domů a odjíždím z porodnice s prázdnou autosedačkou.
Sofiina volba.
Rozdělit pozornost mezi děti, které zůstaly doma a mezi to, které – pokud přežije operaci – bude samotné ležet v umělém spánku s otevřeným hrudníkem na jednotce intenzivní péče dvě stě kilometrů od našeho domova.
To nic.
Musíte věřit.