Po měsíci opatrného našlapování zpátky na místě činu.
Mám pocit, že jsem za tu dobu nezestárla o čtyři týdny, ale minimálně o čtyři roky.
První ostrý měsíc v chodu rodiny pro Bena a pro mě.
Postupně jsem se naučila, jak podávat léky, aby většina zůstala v Benjaminovi a menšina mimo něj. Zjistila jsem, že vypůjčení váhy pro kojence byly vyhozené peníze, jelikož jsme si ji po týdnu raději rovnou koupili (a používáme dodnes) a že kojení tentokrát ale opravdu nepůjde. Obrečela jsem to a ačkoli mě spousta lidí okolo říkala, ať se na to vykašlu, zarputile jsem se rozhodla odstříkávat, a tím se moje dny a noci začaly točit zejména okolo krmení.
Vyvařit, odstříkat, uschovat, ohřát.
Nakrmit, natlačit, rvát, pěchovat.
Vylít.
Zoufat si, rvát si vlasy, zaříkat, prosit, nadávat, bědovat.
Pij, prosím Tě, pij.
A přibírej.
Vykrmuju Benjamina jak Baba Jaga Jeníčka. Ale prstíky prostrčené skrz žbrdlení postýlky zdaleka netloustnou takovou rychlostí jako ty pohádkové.
Sotva si trochu odfoukneš, máš slíbenou další operaci. Tak ať na to máš sílu.
Pij, prosím, pij.
Kolik umíněnosti se vejde do pevně semknutých miminkovských rtíků?
Víc, než dokážu snést.
Chvíli trvá, než zjistím, že Benjaminkovi lépe vyhovuje pít v menších časových intervalech a po menších dávkách, než jak se moudře doporučuje. A že nejvíc do něho natlačím ve spánku (platí dodnes). Jenže spánek má lehký a s flaškou v puse se budí o to snáz. A hlavně s třemi dalšími sourozenci kolem.
Je to naše čtvrté dítko a v lecčems jako by bylo první. U vymývání kojeneckých lahví přemýšlím, jaké by to asi bylo, kdyby hned to první přišlo se srdeční vadou či jiným hendikepem.
To bych se rovnou zbláznila.
I takhle k tomu nemám daleko, ale i tak se díky důsledné logistice s manželem stihneme vystřídat na všech těch školkových karnevalech, stužkováních předškoláků, vystoupeních, logopediích a prohlídkách dalších sourozenců.
Ben nemůže nikam, má karanténu.
A já velebím dům se zahradou. Je pěkně, jsme co nejvíc venku. Když Beník spí ve stínu ořechu, skáču s klukama na trampolíně a rochním si ve sdílené radosti, že jsme všichni zase spolu.
…
Teď Benjamin leží na lehátku v ordinaci Dětského kardiocentra a prořvává se do nachové barvy.
Nedivím se mu.
S tím, co má za sebou, bych lékařské prohlídky taky nevyhledávala a to ani když jde „jen“ o echo, ekg a měření saturace, tedy nic bolestivého.
Snažím se ho tišit a očima těkám po obrazovce. Kdybych tak jen mohla silou pohledu ty stíny, zrnění a průtoky upravit tak, jak mají být!
Otírám mu gel a pot, konejším ho v náručí a se zatajeným dechem čekám na výsledek.
A pomalu pronikám do diskurzu týkajícího se jeho vady.
„Stav je uspokojivý“, ti optimističtější lékaři ho rozšafně označí dokonce za „příznivý“ a „pacient dobře toleruje“, znamená, že to sice pořád stojí za prd, ale Zaplať Pánbůh, že je to tak, jak je.
Úlevně vydechuji.
Díky, díky, díky, vysílám nahoru a cítím, jak napětí v těle malinko povolilo.
„Se sestřičkou domluvíte termín další návštěvy a to už budeme pomalu plánovat operaci,“ vrátí mě zpět do reality srdeční vady našeho dítěte doktorka. „Už?!“ uklouzne mi zbytečně. A hned počítám a lámu si hlavu, jak jen to uděláme, pokud termín operace padne na září. A doma prvňák natěšeně nachystaný s novou aktovkou na zádech a školkáček nastupující do nové školky.
V blažené nevědomosti netuším, že k té kontrole za dva měsíce nedojde, protože se do Motola vrátíme daleko dřív.
Za podmínek, které zdaleka nebudou „uspokojivé.“