Nabídka červencového dne

Můžete ráno před operací přijít na jednotku intenzivní péče a zahrnout dítko extra porcí mazlení, ňuchňání, dlachnění a pusinek. A můžete tam i se svým manželem, protože před operací je to výjimečně dovoleno. Můžete mu zpívat písničky, mluvit na něj, štěrchat chrastítkem. Můžete ho kolébat tak dlouho, dokud Vám dítě, zcela klidné, byť asi žíznivé a hladové, protože už je nějakou tu hodinu nalačno, neusne v náručí. Můžete se dívat na jeho pokojný výraz ve tváři, dlouhé řasy a našpulenou pusinku.
Můžete doufat, že to dobře dopadne a ten pokojný výraz budete vídat ještě po mnoho dalších dní. Můžete podepsat stohy papírů, informované souhlasy, které ani pořádně nečtete, protože ještě nevíte nic o křídlech doktora Norwooda a lékařům tak bezmezně věříte.
Můžete očima tlačit čas, protože na sále je komplikace a čas operace se tak oddaluje. Můžete na chvíli pomyslet na rodiče dítěte, které to Vaše zdrželo, a zastydět se za svoji uspěchanost. Můžete netrpělivě přešlapovat, protože nemáte žádné zprávy a protože hrozí, že operace bude odložena. Můžete mít pod jednorázovým pláštěm tričko tak mokré, že by se s ním dalo z fleku umývat obrovská okna, co jich po obvodě celého patra je. Může se Vám ulevit, když nakonec není potřeba zavést kanylu a zavodnit dítko ještě před operací, protože za chvíli už opravdu půjde na sál. Můžete ho před ty dveře z mléčného skla tentokrát dovést docela klidně. A pak, až se dveře zavřou, můžete sjet výtahem úplně dolů do suterénu a vydat se dlouhou chodbou vedoucí přes celý areál na opačnou stranu, do jídelny.
A cestou nemyslet na to, co se právě děje o pár pater nad Vámi.
Můžete se hladově zakousnout do bavorského vdolečku a ušpinit si nos od krému. Cestou na ubytovnu se můžete zastavit v kapli a sepnout ruce. Venku se pak můžete na chvíli vyhřát na sluníčku, usazeni na jedné z laviček s výrazným nápisem – kouření zakázáno, čichat cigaretový kouř a zakopávat o nedopalky.
Po příchodu na pokoj se můžete na chvíli jen tak nezávazně natáhnout na postel a věřte nebo ne – můžete i usnout a můžete spát tak dlouho, že když se probudíte, je právě čas jít zpátky na jipku. A tak se může stát, že zazvoníte na dveře s obtisknutým vzorkem polštáře na tváři.
Můžete vidět svoje děťátko s překrytým hrudníkem, napojené na ventilaci a kdeco všechno. A je možné, že při tom pohledu se ve Vás pro tentokrát všechno nesevře. Asi i proto, že unavený kardiochirurg stojící u lůžka říká, že operace dopadla tak, jak měla a že výsledky jsou v normě. A z toho dítka ležícího před Vámi může i přes všechny ty šlaušky sálat takový klid, že uvěříte, že to může být alespoň trochu v pořádku. A v ten moment se může stát, že Vám opět dojdou slova, a jen budete ze všech sil tisknout tomu lékaři jeho ruku oběma svýma a mumlat slova díků. A to gesto, byť upřímné, Vám už pokolikáté může připadat jako naprosto nedostatečné.
Může se stát, že si svoje dítě dokonce vyfotíte, ačkoli se Vám to bude jevit jako nevhodné, nemístné, nedůstojné. A pak, kdykoli se na tu fotku podíváte, omylem nebo záměrně, si budete říkat, jak je možné, že tehdy, tehdy jste byli v klidu, když teď Vás ten pohled i zpětně tolik drásá.
Ono je totiž docela možné, že jste už během těch předchozích nemocničních dní v nejistotě, se šíleným blikajícím číslem za hlavou a nejistou prognózou před očima, vyčerpali veškerou zásobu emocí, vyprázdnili rezervoár strachu. Že jednoduše už víc brečet nejde, víc litovat nejde, víc strachovat se nejde.
Nejde už skoro nic cítit.
Je možné, že jste se propnutou špičkou dotkli dna. Těžko říct, třeba to jsou jen nánosy bahna a dno je ještě daleko pod Vámi. Ale i tak je možné, že se váhavě a opatrně zkusíte od povrchu, který vám lechtá palec u nohy, pomalu odrazit.