„…Takřka normální život, ale ty komplikace přijdou. To by bylo proti přírodě, kdyby ne,“ vyprovází mě z ordinace hlas lékaře. Na těle mám navázáno dítě, jehož první měsíc života byl všechno jen ne normální.
Po půl roce a četných návštěvách u spádové kardioložky kontrola v Motole. Je to trochu slavnostní, hořkosladký moment. Hodně hořký a malinko sladký. Netěší mě, že tady musíme být, netěší mě to vůbec a mám strach. Na druhou stranu je to místo, kde bezvýchodnost přetavují v naději. Nemožné na počkání a zázraky do tří dnů.
Patro je nasáklé úzkostí a obavami, nejen mými, pochopitelně. Ve zdech je koncentrována bolest a bezmoc, ve vzduchu se mihotá napětí a někde za rohem je možná úleva. Jakoby člověk namísto vrznutí dveří slyšel vydechnutí. A mezi tím plují bílé pláště. Celá jejich řada může za to, že je dnes Benjamin tady. Že mu brzy bude rok. A pokud jsou zdi postaveny z nářků, překlady nade dveřmi jsou vyztuženy vděkem.
Tím mým určitě. Já nezapomínám.
Stojím pod nimi, čekárna je natřískaná lidmi a chřipkovou sezónou a já mám strach, aby Ben něco nechytil, tak se snažím držet ho malinko stranou. Vidím na dveře od jipky, přichází maminka, láhev s vodou v ruce. Zvoní. „Jdu za Ondráškem,“ říká. „Teď to nejde,“ ozve se od bzučáku.
Je to jako spouštěč, doteď jsem se ještě jakž takž držela, ale pohled na mámu před jednotkou intenzivní péče mě přenesl za mléčné sklo. Do vzpomínek, které nevybledly.
Dýchám zhluboka a snažím se polknout knedlík v krku. Čekám, až na nás přijde řada. Bojím se. Hodně.
Paní, co stojí taky bokem a straníme se spolu, se zeptá na Benjamina. V hrubých rysech nastíním a ona kupodivu neřekne, „to jste to nevěděli?!“ Ale namísto toho, „ten je krásnej a chudáček, co už toho asi zkusil, že? To je tak nespravedlivý!“ Na to se knedlík uvolní a mně tečou ty mý nešťastný tichý slzy a nestydím se před ní, vůbec ne. Jo, je to nespravedlivý. A všechno co já s tím zmůžu je akorát bulet. Tak to dělám.
Ono totiž není normální být v čekárně dětské kardiologie. Není normální být tam tak často jako my. Není normální, že Benjamin má za sebou v půl roce dvě operace srdce. Nic z toho prostě není ani takřka normální, lhali jste mi!
Jenže…
Jak plynul čas, postupně jsem se budila nejen vedle manžela, ale i vedle dětí. Rozlepenýma očima mžourala do nového dne. Ale když se probudím vedle Bena a zahledím se do jeho roztavené čokolády, tak si vyloženě lebedím. Vrním si blahem. Žádné ráno není obyčejné ráno. Je to naše další ráno, společné, navíc.
Tohle přeci není normální, cítit se tak radostně, hned po probuzení.
Když vidím, jak má radost a jak se směje, těší mě to, nejen tak nějak obyčejně, těší mě to vzácně, na druhou a já tu chvíli chci podržet, chci si ji zapamatovat napořád a použít ji jako štít proti těm těžkým, které číhají.
„… a budeš se radovat z jeho pokroků,“ řekla mi jednou známá. Co ta o tom může vědět, má obě děcka zdravý, všechno se jí daří, pomyslela jsem si tenkrát zahořkle. Jenže je to pravda. Každý pidi malý Benův pokrok mě těší dvojnásob. A nejen mě. Má okolo sebe bratrský fanklub, který nikdy nezapomene upozornit, co že už se Beník naučil nového a radost se tak kumuluje. Ne proto, že si můžeme odškrtnout další milník batolecího života, pase koně, přetočí se, první zub, plazí se. Ne proto, že je na tom líp než sousedovic Mařenka. Není. Ne proto, že ukázkově plní tabulky. Neplní. Ani trochu. I malý pokrok mě těší kvůli němu. Vidět, jak rozkvétá, jak se mu daří. Benjamin mě učí dívat se na svět novýma očima. Tady a teď. A když to já sama sobě dovolím, vidím, že nic není samozřejmé. Je to každodenní zázračnost. A já vlastně nevím, zda je tohle „takřka normální“?!