Na brambory

Jedeme na návštěvu za rodinou na sever Moravy. Švagr se švagrovou, oba lékaři, bydlí ve vesnici v podhůří Jeseníků. Jejich děti se vítají s našimi a když později kujeme plány na víkend, zmíní se švagr, že by potřeboval sjet pro brambory. Nakonec se domluvíme, že pojedeme všichni. „Třeba vás pán sveze na traktoru,“ láká švagr naše městské kluky.
Přijíždíme do nejzazšího koutku Osoblažského výběžku. Kdyby země byla placatá a mapa České republiky by ohraničovala její kraj, za tímhle polem už by byl prudký sráz dolů do prázdnoty. Ve vesnici je náves, kostel, rybník a domy. Přesto tu chybí malebnost vesniček z pohlednic na jihu republiky. A možná je to jen ročním obdobím nebo ocelově šedým nebem nad námi a zimou, která se mi dobývá do kabátu, ale sotva vystoupíme z auta, ihned cítím drsnost kraje.
Hospodář je na poli, uvítá nás jeho paní. Švagrovu rodinu vítá srdečně, jako staré známé, přitom u nich byli snad všehovšudy dvakrát. Uvede nás všechny do vytopené zimní zahrady, na stole namazané chleby a buchty. Usadíme se, kluci trochu poposedávají a natahují krky, vyhlížejí ten slíbený traktor, a paní mezitím povídá, jak ji sem její muž před lety přivezl na povozu zapřaženém koňmi, s malým synkem v náručí. Říká to bez jakékoli senzacechtivosti, prostě popisuje, jak se do těchto končin dostala a já mám před sebou výjev ze zažloutlých knih minulého století, nikoli pár desítek let starý obrázek začátku jednoho rodu. Za chvíli přijde i hospodář a všichni společně jdeme na obhlídku, děti běží před námi. Hospodář nám hrdě ukazuje přístřešek, pod kterým jsou ustájeni červenočerní oři a já vidím, že je v tom nejen snaha potěšit děti, ale i kus hrdosti.
Na pole se bohužel nepodíváme, právě přijeli a už je pozdě. Smráká se a ještě se chystají na mši, na večeři přijde pan farář.
Během představování vozového parku se nás jeho majitel ptá, co děláme. Můj muž poctivě odpovídá, že je programátor, načež ho hospodář bez uzardění začne bodře oslovovat „počítaču“ a když je řada na mě, váhám. Vidím, že se to nehodí, mezi všechny ty traktory, kostkovanou košili a montérky, upracované ruce a zablácené holiny, a tak ty svoje humanitní vědy spolknu a neurčitě odpovím, že jsem na mateřské, protože je mi jasné, že nuance mezi mateřskou a rodičovskou se zde nenosí. Čekám, jestli se hospodář bude ptát dál, on naštěstí jen mávne rukou. Jeho manželka vychovala dětí pět a k tomu se starala o statek a pole. Však to nestojí za řeč.
Jsem jeho vystupováním fascinovaná, je v tom jakási neurvalost a přece srdečnost, a je natolik odlišné od nás, útlocitných lidí z města.
Myslím na rodinu před sebou. Rozpětí mezi dětmi je takřka jedna generace. Nejstarší je už dávno ve světě, nejmladší na gymnáziu na internátě a domů jezdí jen na víkendy. Prostřední synové zůstali na gruntu. I ty ale táhne město, krčí paní rameny, jakoby na omluvu. Chlapi šli pro brambory, paní nás pobízí, ať si ještě vezmeme a začne švagrové líčit svoje zdravotní obtíže. Pak naložíme pytle do kufrů aut, a v houstnoucím šeru zamáváme hospodáři s hospodyní. Jak auto couvá z vrat, dívám se do tmy, kde už jdou tušit jen siluety jejich postav.
Tak co, „počítaču,“ řeknu manželovi a plácnu ho přitom rozšafně po stehně. Podívá se na mě od volantu a myslím, že se mu hlavou honí to samé. Setkání s rodinou, která svoje živobytí pracně doluje ze země, prasklo naše bubliny. Alespoň já se cítím chvíli jaksi méněcenně a říkám si, že si těch brambor musíme opravdu vážit. Tmu před námi rozrážejí světla reflektorů. Zapřu se do sedačky, dívám se z okna, myslím na protagonisty jakoby vystřižené z Hájíčkovy knihy a na to, že město a vesnice si nejspíš opravdu nikdy nemůžou porozumět.