„Hele, já myslím, že nám to bude stačit. My zas kdovíjak marmeládoví nejsme,“ říkám kamarádce. Je léto 2019 a my ládujeme právě uvařenou meruňkovou marmeládu do skleniček.
„Máme někde ještě, nebo je tahle poslední?“ ptá se mě muž začátkem března poté, co klapne víčko u sklenice naplněné oranžovou hmotou a mně je jasné, že jsem v létě těch skleniček měla vzít víc. Jenže kdo to tehdy mohl vědět. Kdo mohl tušit ještě před Vánoci, že budeme za pár měsíců nuceni neprodyšně se uzavřít do karantény. Ne, že by to bylo poprvé. S karanténou máme zkušenosti díky Benovým dvěma operacím. Tehdy manžel normálně chodil do práce. A já na nákup. A kluci do školky, byť je na pár dní ke konci, ale byl květen, kdy bylo riziko respiračních onemocnění minimální. Další karanténa přišla za pár měsíců, v srpnu, kluci byli povětšinou rozlítaní v prázdninovém módu a tak nějak to uteklo, možná i díky tomu, že jsme měli tu předešlou ještě v živé paměti. Tehdy bylo cílem karantény jediné – ochránit Benjamina před infekcí, která by v tělíčku oslabeném operacemi, mohla nadělat pěknou paseku.
Obdobně je tomu vlastně i teď – uzavřít se a doufat, že zvládneme ochránit Benjamina před tím svinstvem, co lítá venku. Naše karanténa je přísná, dobrovolně naordinovaná a čistě preventivní. Jsme zabednění doma nikoli proto, že jsme si vyjeli na lyžovačku do Itálie či Rakouska. Ne proto, že bychom se snad vědomě potkali s někým, kdo je nakažený. Jsme doma, protože máme dítě, které spadá do vysoce rizikové skupiny.
Takřka dvouletý klučina s hnědýma usměvavýma očima, rozbíjející stereotyp o seniorech ohnutých stářím, které musíme před koronavirem chránit. Není jediný. Chronicky nemocní dohromady se seniory tvoří jistě více než „setinu“ těch, kvůli kterým se primárně všechna ta opatření přijímají. A jistě více než setinu tvoří všichni drobní živnostníci a podnikatelé, kteří balancují na hraně přežití. Je to bolestný paradox – zabránění velké tragédii se neobejde bez tragédií malých. Není to situace, která by se dala vyčíslit. Nikdy nezjistíme, jaké by to bylo, kdyby opatření nebyla tak přísná. Nikdy nezjistíme, kolik životů bylo ušetřeno a kdo přesně za to zaplatil, třeba i svým živobytím. Není to lehká matematika a snad ani nemá cenu se do ní pouštět.
Při skautském pozdravu směřují tři prsty vzhůru a palec překrývá malíček. To silnější chrání slabšího.
Děkujeme všem, kteří našeho syna svým zodpovědným chováním chráníte. Ať už jste to vy, kteří jdete do práce navzdory riziku, nebo naopak vy, kteří do ní jít nemůžete a jste na tom tratní.
Doufám, že vám to jednou budeme moct vrátit. Alespoň upřímným poděkování, anebo tím, že až se to přežene, tak se u vás stavíme na zmrzlinu. Na párek v rohlíku a burger. Nakoupit boty a to se opravdu nebudeme žinýrovat. Nebo že by konečně mělo dojít na tu dlouho odkládanou masáž? Divadelní představení, které měl manžel dostat k narozeninám? Lístky do kina jako dárek pro kamarády?
Palec chrání malíček.
Silnější slabšího.
Děkujeme!