Hodně z nás to zažilo. Dvoje ponožky a přesto nad ránem studený nohy. Oblaka páry, co se srážejí u pusy, tlustému svetru navzdory. Zababušení ve spacáku, kapuci naraženou do čela, kolena přitažená k hrudníku. Ráno do pohorek, jinak Vám rosa promokne tenisky. Plivání pasty do plivátka. Vyuzené oblečení od sušení nad ohněm. Bojovky, noční přepady s čelovkou, buřtguláš do ešusu, latríny v lese. Kamarádství a srandičky. Kytary u ohně. Zvučné ticho přírody a Velký vůz stokrát větší, než je ve městě.
Něco z toho ochutnal i Karlík. Na táboře sice nebyl poprvé, ale na táboře bez rodičů ano. Už když jsem ho viděla vystupovat z vlaku, s tlupou podobně starých kluků okolo něj a s “vikingskou sekerou” – jak jsem se později dozvěděla – přidělanou na boku krosny, bylo mi jasné, že se mu ten jeho první tábor vydařil. Cíleně mířenými otázkami jsem se nakonec dozvěděla i něco víc, než jen, že to bylo dobrý.
Když mi ukazoval vlastnoručně vyrobený pásek z kůže, zářily mu oči. Když jsem pak na fotkách viděla, jak kůži opracovává nožem na koleni, přivírala jsem oči já.
Když mi s nadšením popisoval, jak jezdili na raftu, usmívala jsem se nad jeho zážitky.
Když mi se vzrušením v hlase líčil, jakou že to zažili bitku s vedoucími, kroutila jsem hlavou nad tím vším testosteronem.
Když mi vyprávěl, jak pekli placky na ohni a vařili medovinu s jehličím, se zdviženým obočím jsem se ptala, jestli to bylo dobrý.
A pak mi to došlo.
Jakkoli se tak necítím, už jsem prostě stará.
Dávno – a asi to přichází s rodičovstvím – jsem překročila ten věk někdy mezi patnácti a pětadvaceti, kdy je jednoduše oukej vzít si na starost hordu děcek, co sice už umějí číst a psát, ale rozumu ještě moc nepobraly. Vymyslet program, něco je naučit, zabavit, nakrmit a snad ještě mít ambici jim podprahově předat nějaké hodnoty. Z ničeho nemít strach a na závěr je špinavé a jen s malými šrámy vrátit do rodičovské náruče. To vše v polních podmínkách – větru, dešti či žáru slunce navzdory.
Do té doby, než se Karel objevil mezi dveřmi vagonu, mi to přišlo samozřejmé. Já i manžel jsme se v tom bezstarostně odpovědném věku na takových akcích podíleli – já v menší, on ve větší míře, a tak mi na tom nepřišlo nic zvláštního. Ale ono to vlastně zvláštní je. V dnešní době, kdy je pohodlnější strávit léto za obrazovkou počítače a zážitky filtrovat modrým světlem, je to zvláštní dvojnásob. A já už to vůbec nepovažuji za samozřejmé. Investovat svůj čas, pravidelně každý týden a pak si ještě ukrojit kus léta pro pár střapatých hlaviček s batohy pomalu většími, než jsou ony sami, a nechtít za to ale vůbec nic, je zvláštní snad rovnou milionkrát.
Vypusťte vaše děti kus od vaší i jejich komfortní zóny a nebudete litovat. Zvlášť, pokud máte chlapce. Mám pocit, že v klučičí nátuře je zakódovaná bytostná potřeba navrátit se, alespoň na chvíli, do času lovců a sběračů. A jednou, zatím to má ještě čas, se totiž může stát, že od Vás odjede kluk a vrátí se, nu, když ne muž, tak alespoň jinoch:)
Hoši, děkujem!