Odření

V kuchyni, která byla malá, i když jsem já byla ještě malá, často hrávalo rádio. Vlastně si ten prostor bez zvukové kulisy Radiožurnálu s hlasem Jany Klusákové jen těžko dovedu vybavit. Ruce v dřezu a hodiny mluveného slova prokládané písničkami.
Ten zvyk jsem si přenesla i do naší kuchyně, kde taktéž trávím hodně času. A čím dál raději si také pouštím mluvené slovo, i když je to málokdy rozhlas. Držíce prst na tepu doby jsem začala s podcasty – mám jich pár oblíbených a podcast radia Proglas „Na dřeň“ se trvale usídlil v mé „knihovně.“ Kolektiv mladých redaktorů vede svižné rozhovory s lidmi známými i neznámými, přičemž tématy pokrývají nejen duchovní rovinu. Proto pro mě bylo příjemným překvapením a řekla bych i ctí, když mě ke konci minulého roku oslovili s nabídkou rozhovoru. Kolektiv se malinko obměnil a právě nová redaktorka by si mě ráda pozvala jako hosta pro svůj první rozhovor. Tušila jsem, že ten se bude točit okolo blogu a Benjaminka a řekla jsem si, že když už jsem to jednou napsala, klidně to můžu i říct. Že to vlastně nebude nic nového. Odvážnému štěstí přeje a já jsem za všechny ty izolace nevypovídaná. Tak jo, pojďme do toho, pokud si to tedy se mnou lajzne. Tvářila se odhodlaně, tak jsem se taky tvářila odhodlaně a začala se těšit. Sumírovala jsem si odpovědi na možné otázky (neměla jsem je dopředu) a snažila se zformulovat, co chci říct a hlavně jak chci, aby rozhovor vyzněl. Večer předtím jsem dlouho ležela v posteli s doširoka otevřenýma očima a tetelila se směsicí napětí a těšení. Ani jsem nebyla moc nervózní a usínala jsem v blaženém očekávání věcí příštích.
Jenže ráno to zas bylo. Kluci extrémně zpomalení, dvakrát si přeskládali věci, aby jich polovinu zapomněli, hodiny běží jak splašený, ke škole dojíždíme opět s jazykem na vestě. Já naštvaná, jaktože se to zas nepovedlo a jak je možný, že ten den zase začíná stresem. Zpátky doma jsem se snažila zhluboka dýchat a pomocí nejrůznějších technik a fíglů se naladit na tu euforickou náladu ze včerejší noci. Kdepak, byla ta tam. A tak jsem, lehce rozladěná, dorazila do studia. Po cestě jsem si znovu připomínala, co a jak chci a doufala, že si moje očekávání sedne s otázkami, vystřihneme rozhovor, po kterým sama sebe poplácám po rameni, jako že dobrá práce a tím to tak nějak skončí.
Ve studiu ještě pořád nejsem moc nervózní, jenže pak se to spustí a já začnu. Následující cca hodinku mám trochu v mlze, matně si vybavuji útržky vět a že některá moje slova zase rozjitřila starý rány. Úpěnlivě jsem se soustředila, abych kladené otázky zodpověděla s jakous takous hlavou a patou a nemluvila strašně dlouho a zeširoka. Ale hlavně si pamatuju, jak na mě deka nervozity padla až na cestě domů. Jak jsem si uvědomila, co všechno jsem řekla jinak, než jsem chtěla. Co jsem neřekla. A že se mi ale určitě nepovedlo do slov propašovat, co jsem chtěla a zamýšlela. Že vlastně nevím, proč pozvali zrovna mě. Že je ten náš příběh v porovnání se spousty jiných vlastně banální a já si uzurpuju prostor, který by měl patřit jiným. Že jsem to prostě podělala a už to nejde vzít zpátky. Že jsem se na to měla vykašlat. A že vyslovit nahlas je přeci jen něco jinýho, než sypat písmenka z gauče v pohodlí obýváku.
Doma to vyhrnu na manžela a ještě píšu úpěnlivou sos zprávu redaktorkám. Všichni jsou milí a konejší moji vystrašenou dušičku. A neříkaj, to bude dobrý.
Úplně mě nepřesvědčí a tak o rozhovoru nikomu neřeknu a se zatajeným dechem čekám, jak se to všechno vyvrbí. A je mi jasný, že odvahu, abych si v kuchyni pustila sebe samu, budu muset dolovat z paty a možná k tomu vůbec nedojde.
Holt se může stát, že když jste „Na dřeni“ možná z toho budete tak trochu odření.

A pak mi redaktorka pošle srdce a to moje mi spadne do kalhot. Odvážím si to pustit až poté, co se mnou sdílí recenzi svého tatínka, prý velkého kritika. Posloucháme to s manželem v kuchyni, já se zatajeným dechem.
A nevím jak, ale to, co jsem chtěla, aby zaznělo, tam nacházím.

Chtěla jsem, aby to byl hlavně příběh o naději. A o tom, že i ty zapeklitý, zatrolený situace Bůh dokáže proměnit. Stejně jako proměnil rozhovor, který jsem pokládala za nepovedený, v ten, za kterým si můžu stát.

Díky týmu podcastu „Na Dřeň“ za to, že k tomu jistě přispěli vrchovatou měrou dobře zvoleným střihem. Marušce pak za odvahu to se mnou zkusit a jí i Hance za tišení mé rozervanosti.