Bylo to v úterý po poledni, někdy koncem září.
Přišla jsem na poslední chvíli, možná o fous později, než jsem byla objednaná, a nic zlého netuše jsem si lehla na lehátko v zešeřelé místnosti, obnažila břicho a na obrazovce sledovala to pidi miminečko.
Už počtvrté.
Šla jsem sama, s manželem jsme ani jeden neviděli důvod, proč by se měl uvolnit z práce.
Rutina.
„Tak co máte doma? Tři kluky? No tak to budete muset pořídit větší hrnce,“ směje se gynekoložka od ultrazvuku.
Tak ani počtvrté holčička.
Zadržím dech.
Malý prostor pro chvilkové zklamání.
Nevadí, hlavně když bude klučík zdravý.
Vše vypadá v pořádku, jen to projasnění má hraniční hodnoty.
„Nebyla jste nemocná?” vrtím hlavou.
„Tak si na ten test zajděte. Není to zas tolik peněz a pro ten klid…“
Malinko mě to pravda, zneklidní.
Jenže pak…
„No, ale já už to tady vidím, ten problém bude srdce.“
A ačkoli jsem laik, vidím to na ultrazvuku i já.
Že je něco jinak.
Ten problém bude srdce.
Další gynekolog to tam vidí taky.
Kluka i to srdce.
To ještě vydržím nebrečet. V jakémsi polotransu poslušně odkývám všechna vyšetření, na která mě automaticky objednají a vše si nechám zapsat do průkazky.
A říkám si, že se udržím. Že začnu řvát až před čekárnou. Ale sotva se zavřou dveře ordinace, rozbulím se. Čekárna je plná lidí, je mi to jedno. Přes slzy si obouvám boty a venku před dveřmi vytáčím číslo na manžela. To už brečím nekontrolovaně a mezi vzlyky mu sděluji, že tentokrát to na rutinu rozhodně nevypadá.
Zpětně si říkám, proč jsem vlastně brečela.
Tehdy to ještě nebylo kvůli tomu pidi mrňouskovi u mě v břiše.
Bylo to kvůli mně.
Kvůli tomu, že mě, nás, najednou potkalo to špatné, co tušíme, že se možná děje, ale stává se to přeci těm druhým.
Nekouřím, takřka nepiju, životosprávu mám normální, jsem mladá, zdravá…
Brečím, protože mi to přijde absurdně nespravedlivé.
Brečím, protože mám strach.
Brečím, protože o srdečních vadách vůbec nic nevím.
A hlavně brečím proto, že jsem snad nějakou mateřskou intuicí vytušila, že náš život, jak jsme ho doteď znali, se mávnutím sondy na ultrazvuku změnil.
A já brečím proto, že zoufale chci zpátky ten starý, plný předstíraných jistot a iluzorního pocitu bezpečí.
Život, ve kterém jsou všechny moje děti zdravé.