Čekáme v ordinaci, já, manžel a náš rok a kousek starý, neklidný synek. Kluci jsou ve školce.
Objednali nás hned na ráno „ještě před pracovní dobou, já prvně musím vzít ty objednané“, říká nám doktorka.
Sedíme a čekáme. Hrajeme si se synem, snažíme se ho zabavit a děláme jakoby nic, ale přitom je v nás malá dušička.
Ve mně teda určitě.
Po snad dvou hodinách se jim nás zželelo, lehám si na lehátko a obnažuji břicho, manžel mi povzbudivě tiskne ruku a bere si synka na klín.
Před sebou mám obrazovku, kde vidím pidi srdíčko našeho pidi chlapečka.
Vidím, ale nechápu.
„Nejdřív se podívám a pak si o tom promluvíme, je to tak ok?“ ptá se mě lékařka s očima na monitoru před sebou.
Lehce přikývnu.
Vyšetření je zevrubné a trvá docela dlouho, doktorka k počítači hlásí sestřičce různé názvy a čísla, nerozumím ničemu. Synek na manželově klíně je neklidný, do toho mimin nechce spolupracovat, různě se hemží, s těma chlapama je někdy taková potíž!
„Tak, já už tak zhruba vím,” říká nakonec lékařka, “ta srdeční vada je bohužel vážná.“
Zase se mi chce brečet, ale vší silou se ovládnu. Doktorka mě vidí z profilu a tak se snažím rozmrkat slzy, zejména u toho oka blíž k ní, u druhýho cítím, jak mi slza teče po spánku k uchu, studí to a lechtá.
„Vedle sebe máte utěrky,“ říká mi sestřička
a já hned nevím, jestli na oči nebo na břicho, nakonec si otírám gel a lékařka na kolečkové židli popojede.
„Není někdo z vás zdravotník?“ ptá se a asi doufá, že by to s náma měla jednodušší, no bohužel.
Oba vrtíme hlavou.
Sedne si naproti nám, v ruce tužku a papír a rozkresluje srdeční vadu našeho syna. Kreslí to pohledově k nám, vůči ní tedy vzhůru nohama, celkem frajeřina, pomyslím si, jaksi zcestně. Kreslí a vysvětluje a já ji moc nevnímám. Po očku se dívám na manžela, jestli on jo, že mi to pak přetlumočí a vysvětlí. Vždyť já ani pořádně nevím, jak funguje zdravé srdce, natožpak ještě takhle nemocné! Je to normální vědět a já to nevím proto, že mám humanitní školy, anebo jednoduše proto, že jsem omezená blbka? běží mi hlavou, když sleduji tahy tužkou po čtvrtce papíru. Pramálo se soustředím, „vážná srdeční vada“ se mi totiž usadila v hlavě, na srdce navalila kámen a zcela vytlačila kapacitu myslet na cokoli jiného.
„A jelikož se jedná o vážnou srdeční vadu, máte právo na přerušení těhotenství, a to do 22. týdne.“
Trhnu sebou.
Tomuhle jsem naopak rozuměla velice dobře.
Krátce se po sobě s manželem podíváme.
Víme.
„My si to miminko necháme,“ kuňknu a instinktivně položím ruku na břicho.
Vůbec to nezní rozhodně a bojovně. Je to ustrašené a nejisté a navíc už mi zase tečou slzy. Nejsem z profilu, ale čelně, tak se je rychle snažím setřít hřbetem ruky.
Vyčkávám.
Budou mě teď přesvědčovat? Nutit? Masírovat, ať si to pořádně rozmyslím, že to není jen tak? Ubíjet argumenty? A uvědomuju si, co mě jako čeká? Jaký to dítě asi bude mít život? Jaký my budeme mít život? Maminko, máte přeci ještě další děti, buďte zodpovědná…
V hlavě mi naskakují věty, které jsem slyšela a četla všude možně.
Tisknu ruce v pěst.
Prosím, prosím, neříkejte nic. Je to všechno tak strašně čerstvé a já jsem teď tak křehká.
Prosím, respektujte mě.
Respektujte nás, vysílám uslzenýma očima.
Věta rezonuje prostorem a v ordinaci je ticho.
Lékařka se na mě chvíli dívá a pak řekne jen, „já jsem Vám to musela nabídnout.“
Posmrkávám a kývám hlavou, jakože rozumím.
A pak do ordinace začnou padat kazuistiky, stébla všech těch příběhů, které zatím snad dobře dopadly a já nejen že se jich chytám, nejradši bych si z nich postavila vor, na kterém bych přestála to zoufalství, bolest a moře slz přede mnou.
„Můžu Vám dát kontakt na rodiče, kteří se rozhodli pro operaci nebo i na rodiče, kteří se rozhodli pro konzervativní léčbu.“
Volím to první a z ordinace vycházím se šílenou diagnózou s nejistou prognózou toho pidi míma v břiše a zprávou, ve které se mimo jiné píše:
„Jedná se o vývojovou vadu s nepříznivým přirozeným vývojem, rodiče poučeni, přejí si v těhotenství pokračovat.“
Manžel jel do práce, my se synem domů. Vyzvednu kluky ze školky, chvilku si povídáme, nejmladšího uspím, další si hrají u sebe v pokoji.
Jdu do ložnice, kde se zavřu a rozeřvu naplno.
Ještě volala lékařka, aby mi dala to slibované telefonní číslo.
Žmoulám kus papíru a říkám si, že počkám pár dní, až se to ustálí, až si to alespoň trochu sedne.
Vysmrkám se.
Vydýchnu.
A vytočím číslo na papírku.
Pán na druhé straně linky není překvapený, paní doktorka mu určitě řekla, že možná budu volat. Hrubě nastíním naši situaci a on se mě ptá, co bych chtěla vědět.
„Můžete mi prosím říct, jak kvalitní má Váš syn život?“ vykoktám.
Jo, rozhodně jsem měla počkat, až si to trochu sedne.
Ihned mám pocit, že je ta otázka strašně nešikovná, neobratná, nevhodná, vlezlá. Ale vzhledem k tomu, že když jsem ji pokládala, už zase jsem brečela, teda ne úplně, štkala jsem, tak třeba nebylo rozumět.
Bylo.
Příběh s otevřeným koncem, chlapeček žije v milující rodině, to poznám. Má za sebou dvě operace a týdny hospitalizací, nejpozději do roka ho čeká další, pro tuto chvíli snad poslední.
Pán je strašně milý, veselý, empatický a konejšivý. „Však někdy přijeďte k nám“, nabízí mi bodře a já s vděčností přijímám.
Pokládám telefon, posmrkám dva kapesníky, rozfoukávám jiskřičku naděje a jdu klukům nachystat svačinu.