V kabátu to ještě nejde tolik vidět. Ale pod svetrem se bříško rýsuje už docela zřetelně.
V šatně školky rovnám klukům věci do skříněk, když tu se ke mně přitočí maminka jejich spolužáků.
„Vy čekáte miminko?“ zeptá se opatrně, s hlavou na stranu.
Přikývnu.
„Jé, a už víte, co to bude?“
„Kluk,“ hlesnu.
„A teda, tak ani napočtvrté!“ durdí se maminka.
„A to já mám známý, kterým to vyšlo. Tři holky, no a napočtvrté kluk. A další to mají obráceně, nejdřív dva kluky a pak holčičku!“ švitoří. Ale pak ji napadne, snad aby mě jakože uchlácholila: „No ale tak zase nebudete muset pořizovat oblečení nebo hračky, na kluky už jste zavedení, že?“
Bezbarvě přikývnu.
Nevím, co bych k tomu řekla.
Po školce se stavujeme do pekárny. Prodavačka si mě přeměří ostřížím zrakem, očividně ani kabát není dostatečné krytí.
„Tak kdy to bude?“ začne bohorovně.
„Asi začátkem dubna,“ odpovídám poslušně.
„A holčička?“ ptá se natěšeně.
„Kdepak, zase kluk,“ vrtím neznatelně hlavou.
„To je taková škoda!“ div že nezalomí rukama.
Dívám se na ni zpoza pultu a přemýšlím, jestli to mám nasolit. Jestli jí mám říct, že zas taková škoda to není, hlavně aby byl zdravej.
A víte co, ani zdravej nebude!
To je teprv škoda, že?!
„Dejte mně, prosím, půlku chleba,“ je ale všechno, na co se zmůžu.
Dvacet osm týdnů očekávání, které nebylo úplně radostné. Přečetla jsem statistiky, studie.
A namísto shánění výbavičky listovala stránkami Perinatálního hospice a utírala si oči u dokumentu Nejtěžší volba.
Pořídili jsme novou postel a taky skříň, vyklidili a zařídili pokoj, který doteď sloužil jako odkladiště haraburdí.
Ten nový pokoj není pro Tebe, je pro kluky, aby ses Ty mohl nastěhovat k nám a vzájemně jste se
s neklidně spícím bráchou nerušili.
S přidělanou bočnicí postele, s každým zašroubovaným šroubkem a navrtanou poličkou, jsem se ptala, jestli nám na konci toho napjatého očekávání nezbude jen prázdná místnost, kterou vlastně až tak nepotřebujeme.
Přistihla jsem se, jak se na vzdouvající bříško švagrové, ve kterém trůní holčička (!) s výsledky na jedničku, dívám se závistí. Jak se stisknutými zuby a nuceným úsměvem gratuluji známé k prvnímu těhotenství a kamarádce k druhému.
A když si ani ne týden před nástupem do porodnice chovám šestinedělního buclatého chlapečka sálajícího zdravím i přes zavinovačku, musím na chvíli odejít na dvůr.
Přeji to každé z nich, je to skvělé a je to velké požehnání. Ale navzdory tomu, že jsem si to zakázala, se sama sebe ptám, proč já ne.
Proč to takhle musí být.
Na dvorku přes svetr objímám břicho a dívám se výjimečně suchýma očima na probouzející se přírodu kolem.
Vím, že u mě v břiše jsi jakž takž v bezpečí.
„Nikam nespěchej,“ našeptávám Ti.
Kéž bych mohla porod oddalovat donekonečna.
Můj výlučný čas, kdy jsem Ti mohla poskytnout útočiště, se chýlí ke konci.
Za pár dní budeš muset začít bojovat sám za sebe. Každé dítě jednou musí, ale u Tebe je to tak nespravedlivě brzy.
Zhluboka nasávám jarní vzduch, vydechuji obavy a s očima obrácenýma k nebi se ptám, jak to jen všechno zvládneme.