Chovám Benjamina v náručí a paní v čekárně dětské kardiologie na něho dělá cukrbliky.
Téměř čerstvá jizva vykukuje Benjaminovi z pod bodýčka, o operaci tedy není pochyb, do toho kontrola na kardiologii…
Paní si dá bryskně dvě a dvě dohromady, přestane se nad Benem rozplývat a naprosto bez skrupulí odjistí granát slovy:
„To jste o tom v těhotenství nevěděli, že?“
Očima se zaryje do jizvy a hlavu nakloní soustrastně na stranu.
Přeci kdyby jo, tak…nebude mít kým se rozptylovat v čekárně, to je snad bez debat.
Překvapeně zamrkám.
Skládám v hlavě monolog, ale jednak jsem unavená a taky nervózní z kontroly, takže nakonec hlesnu jenom:
„Věděli.“
…
Někdy okolo 20. týdne těhotenství mi bylo zle a gynekoložka mi na kontrole řekla, že to nijak řešit nebudeme, protože někdy si příroda poradí sama.
Jo, seš vadnej kus, pryč s Tebou.
Zhluboka dýchám.
Hladím Tě přes břicho.
„Neposlouchej ji“, přikazuju.
My Tě máme rádi!
I s tím srdcem, zatroleným!
…
Přijíždíme na pohotovost.
Jsou Velikonoce, ordinace praktiků na několik dní zavřené a Ben má už kolikátý den vysokou horečku.
Vysvlékám Benjamina a roztěkané a evidentně upracované a přetížené lékařce (nedivím se, v čekárně je okolo 20 lidí, ten systém pohotovostí je objektivně děsnej!)
v hrubých obrysech líčím jeho dosavadní cestu.
Ta se na mě podívá a utrousí, „v těhotenství se to nezjistilo.“
Nebyl tam otazník.
Bylo to konstatování.
Šrapnel se mi zaryje pod kůži.
„Zjistilo,“ špitnu se sklopenou hlavou.
Kolikrát to ještě budu muset meldýrovat!
Já po vás přeci nechci, abyste se mnou nesli tíhu našeho rozhodnutí. Nechci, abyste se mnou plakali, abyste se v noci budili obavami z budoucnosti. Abyste mě drželi, když synka odvážejí na operační sál a já mám tak strašný strach, že skoro nemůžu dýchat. Nechci, abyste mi podávali kapesník, když se dívám, jak leží po operaci. Zahadičkovaný a sešitý. Nechci abyste mě konejšili.
Já po Vás chci, abyste dělali svoji práci. Nejlíp, jak umíte.
Prosím.
A soudy nechali stranou.
V místnosti visí mnohomluvné ticho.
Já vím, přidělala jsem Vám práci.
Sorry.
Jenže kdybych to tenkrát, když se na tu srdeční vadu přišlo, vyřešila tou druhou možností, přidělala bych zase práci kolegům psychiatrům.
A bylo by to na dýl než na jedno poslechnutí fonendoskopem.
Zatížila jsem systém, operace a péče o malého kardiaka není jen tak, pěkně si vyhodil z kopýtka a hned po narození, panečku.
Je to nezodpovědné, bezohledné vůči daňovým poplatníkům?
Běžte to prosím říct do plných čekáren obezitologie. Kuřákům, co se léči s rakovinou plic a všem těm, kteří si zdraví dobrovolně huntují svojí volbou. Čísla nevím, ale jsem si jistá, že ti všichni zatěžují systém veřejného zdravotnictví mnohonásobně více.
Daleko více, než jedno dítě, které prostě nemělo štěstí.
A pak, až uděláte všechnu tu matematiku, sečtete a vynásobíte, pak mi přijďte do očí říct, že se tohle dítě nemělo narodit.
Přijďte k nám, podívat se, jak je Benjamin na světě rád a řekněte mu, že je tu omylem.
Protože má nezodpovědné rodiče.
Žijeme v demokratické, liberální společnosti. A přesto máme tendenci posuzovat, kdo má právo na život a čí „život je nehodný života“. Bez ohledu na to, zda se volba a její důsledky bezprostředně týkají nás anebo jsme se k tomu jen namanuli.
Ale já nevidím jeden jediný důvod, proč bych se měla za rozhodnutí „ponechat“ si nemocné dítě pořád dokola ospravedlňovat.
Vysvětlovat.
Nerozumím, proč bych za to měla být kýmkoli jakkoli stigmatizována.
Pokaždé, když uslyším, „to jste to nevěděli,“ je to jako byste mě kopli do brňavky.
Bolí mě z toho celé tělo.