Vypadalo to jako dobrý nápad. Kroužek hned po škole, doma naložím Benjamina a Štěpána, vyzvednu Filipa ze školky, pak Karlose ze školy a se všemi čtyřmi se autem vydám do jiné školy, kde si Karlík odbude to svoje a my na něj mezitím počkáme v autě. Štěpán i Benjamin budou spát a já budu mít čas jen na Filipa, budeme si povídat, tužit vztah matka syn a taky cvičit logopedii.
Věčně nestíhám.
Manžel mi říká, že je to tím, že si dávám málo času. Má pravdu. Za těch takřka osm let jsem totiž nebyla schopna přistoupit na to, že vypravit se s dětmi zabere TOLIK času. A i když začnu brzo, někdo se stejně na poslední chvíli pokadí, hledáme botu, čepici nebo klíče, prostě je to začarovaný. Do školky i školy tak přijíždím s jazykem na vestě, povzbuzuji kluky, ať dělají, že spěcháme, ale veličina času je pro ně příliš abstraktní pojem. Tlačím je i očima, nakonec nasedáme do auta, kroužek tak tak stíháme. Jenže, spí jen Benjamin, což znamená rychle do něj natlačit pracně odstříkané mlíko, ve spánku pije nejlépe, o tenhle okamžik se nemůžu připravit. Krmím ho skrčená mezi zadními dveřmi auta a sykám na kluky, ať jsou tiší jako pěna, jakmile se totiž Ben probudí, je s pitím amen.
Jo, vyšlo to. Benjamin spí nadále, mlíko vypité. Štěpa se dožaduje změny místa, jde tedy dopředu, kde se snažím s Fildou dělat logopedii, ale Štěpán se strašně hemží a mačká čudlíky a celkově se nejde soustředit ani Filipovi ani mě. Do toho Filipes zahlásí, že musí kadit.
Skvělý.
Snažím se ho přemluvit, ať to vydrží, i když kdesi psali, že to vůbec není zdravý a rakovina konečníku a všechno. Ne, nejde to, fakt musí a hned. Není čas ztrácet čas. Přes ulici je remízek. Pár stromů, z oken domů naproti tam musí být vidět. Nedá se nic dělat. Zběžně prohlédnu místo, zda se tady nepovalují injekční stříkačky, vypadá to dobře, Filip si čupá a kadí – jak jinak – monstrózní hovno. Štěpána to zajímá, nechce být v autě, empaticky si dřepne vedle bratra a sleduje, co se děje. V autě se začne ozývat Ben. Beru si ho na ruku a s ním i vlhčené ubrousky. Ano, mám je. Přehazuji si imaginární šerpu matka roku přes rameno. Jednou rukou držím Benjamina a další šudlím Filipovi zadek. Štěpán se stále ochomýtá okolo a nepřekvapivě se mu tak povede našlápnout ještě čerstvé Filipovo hovno na botu.
To mě malinko naštve.
Jako víc než malinko, protože jsem Filipovi jasně říkala, ať jde na záchod ještě ve školce a Štěpánovi jsem říkala, ať dává pozor, že je tady bobek. Ani hovno jsem nepoužila, je to nevýchovný a za nás to bylo sprostý. Teď už není, používá se to běžně a jak to pak taky má s tou dnešní generací vypadat. Furt mobily, tablety a hovno říkat bez uzardění.
Vracím řvoucího Benjamina do sedačky, šudlím Filipovi ruce, šudlím sobě ruce a Štěpánovi boty, hlavně nepoplést pořadí. Pak to všechno jdu vyhodit do koše, naštěstí tu je. I pytlík bych odmotala a to hovno sebrala, nicméně pytlíky jsou vypotřebované, tak ten bobek alespoň zahrnu suchým listím a trávou. Trochu. Malá nášlapná mina, ale nedá se nic dělat.
Kroužek se pomalu chýlí ke konci, to nám ten čas pěkně utekl. S Benjaminem na ruce jdu se Štěpánem a Filipem pro Karla. Štěpán nechce jít. Zastavuje se a vzteká. Nechápu, v čem je problém. Na svačinu jsem vzala sušenky. Smířlivě mu jednu nabízím. Vezme ji a vztekle hodí na zem. To mě dopálí, ale ještě se udržím. Respektovat a být respektován, že ano. Skláním se k němu, snažím se pochopit, co chce. Vzteká se dál. Už nemáme čas. Respektující okénko se právě uzavřelo. Čapnu ho za ruku a vleču ho s sebou. Vzpouzí se jen malinko, patama se zapírá do chodníku, ale jakože hravě s ním smýkám směrem ke škole. Puberťáci, co právě vycházejí, mě znuděně pozorují. Chce se mi utrousit, že tohle je celý objednaný, namísto sexuální výchovy, abyste zodpovědně přistupovali k reprodukci, jinak – významně hodím pohledem dozadu na rýhy od bot. Karel už na nás čeká, ale kdovíproč si to čekání nezkrátil tím, že by se mezitím oblékl a obul. Čekáme, až se obleče a obuje.
Štěpán popotahuje, ale jde. Filip se mu ochotně nabízí, že ho vezme za ruku. Štěpán nechce. Nechce tak moc, až se z toho zastaví a začne se znovu vztekat. Já ale jdu. Prostě si tam vzadu zůstane na orgány, nebo nevím už. Do toho Karlos brebentí, co dělali. Auto je na dohled, ale pořád neskutečně daleko. Štěpán se posunuje velmi pomalu, Filip mu jde statečně po boku. Odnesu Benjamina do auta a pak se pro zbytek vrátím, rozhoduji se. Křiknu to dozadu na Filipa, ten to ale asi neslyšel a kdovíproč chytne hysterák, ať jdu jako s nima. Asi se bojí o ledvinu, těžko říct.
Benjamin je v sedačce, Karel už taky sedí, vracím se pro ty dva šneky. Štěpán řve ještě chvíli cestou, ale pak dobrý. Na semaforu se uklidním tím, že vymačkám klukům pár beďarů na nose, ačkoli mi muž důrazně kladl na srdce, ať to nedělám. Doma rychle ohřát Benjaminovi výživu. Domácí uvařený mi nejedl, takže jsme na skleničkách. Hřeju mu je ve vodní lázni, aby to mikrovlnka neznehodnotila. Všechny ty výživný hodnoty v těch miminích šlichtách. Jenže celou skleničku nesní, kdepak, to by bylo moc jednoduchý, takže oddělávám do další skleničky. Je to ohřátý tak akorát, jdem na to. První lžička dobrý, druhá taky, ale co to? Najednou je Benjamin celý od výživy. Bodyko, kalhoty, lehátko, všechno. Chvíli mi trvá, než se zorientuju. Tý dementní skleničce se totiž ve vodní lázni nějak oddělilo dno a to povolilo až teď, když jsem ho z ní krmila a celý obsah vytekl na to nebohé dítě. A to je poslední kapka. “*^@#_ !!!” kleju z plna hrdla. Slyší mě akorát Benjamin a ten má plné ruce práce s rozpatláváním vyteklé výživy na ještě zbývající čistá místa, kluci jsou nahoře, takže mravně netrpí. Vstanu, nadechnu se. Vezmu zbytek výživy, dám ho do ještě teplé vody.
„Mami, jdu kadit,“ hlásí mi ležérně Karel seshora…
Večer přichází muž, velké vítání.
„Tak co jste celý den dělali?“ ptá se zvědavě.
No, jak bych Ti to jenom…
∗
Jména synů v textu pozměněna (až na Benjamina pochopitelně).
Důvodů mám více.
Jedním z nich je, že aniž by si to vybrali, ocitli se “V síti”.