Je příjemně teplý, letní den. Slunce výjimečně hřeje tak akorát, aby se dalo snést i v pravé poledne, vane vlahý větřík, který sem tam zvedne zrníčko písku. Jsme na výletě někde v jižních Čechách. Je tu rozhledna a kiosek a dřevěné prolízky pro děti, les a kousek od nás skalní útvar, cíl mnoha výletníků. Ruce máme fialové od borůvek, které jsme cestou posbírali do připravené krabičky. Kluci sbírali taky a vydrželi to celkem dlouho, asi proto, že jsme jim slíbili, že hned k večeři ty borůvky zužitkujeme a uděláme si k nim palačinky.
Sedím na vyhřáté lavičce pod slunečníkem, před sebou mám klobásu a v kelímku točenou limonádu. Kluci pobíhají kolem, sem tam je zahlédnu. Občas se v běhu zastaví napít nebo si kousnout svačiny a uhánějí po svých. Benjaminek se batolí v písku kousek ode mě. V kloboučku a na bosých, lehce umouněných nožkách, vypadá jako správný prázdninový výletník. Je tu plastový, sice trochu rozbitý, ale stále funkční bagr, na který jsem jej vysadila. Soustředěně nabírá písek radlicí, občas zvedne hlavu a když si všimne, že ho pozoruji, roztáhne pusu do širokého úsměvu, ve kterém mu svítí rýžová zrnka prvních zoubků.
Je to navenek obyčejný, líně plynoucí prázdninový den. Jenže přesně před rokem jsem očima odpočítávala minuty do druhé Benjaminovy operace. Stála jsem v dětském kardiocentru a oknem hleděla do lesů kolem. Na stromy, mezi které byl výlet ten rok zapovězen. V náručí jsem držela Benjamina a myslela na to, jestli se ještě někdy náš život vrátí alespoň trošku do tvaru, který nám byl dobře známý. Do kontur, jež skýtaly pocit bezpečí a obkreslovaly každodenní starosti a radosti a občas ubíjející stereotyp, přesto obsahující řád a jistotu. Dívala jsem se z okna ven a přemýšlela, nakolik budeme muset náš život přemodelovat, uhníst odznova, unavenýma rukama překreslit úsečky každodennosti.
Usrknu si limonády a myslím na tu holku u okna v jednorázovém plášti. Chtěla bych jí zamávat a říct, neboj se, ty hloupá, všechno, všecičko si to sedne. A bude v tom radost i bolest, únava i nadšení, vděčnost i hněv. O některé lidi přijdeš, jiní ti zůstanou a další ti život přinese. Bude to nahoře a bude to dole, bude to laskavé a bude to žalostné. Usměvavé i slzavé. Bude to přítomné a bude to plné.
A jasně, že se teď bojíš a úplně bát se nepřestaneš, ale podívej, podívej se na mě, sedím tu. Za rok, jeden jediný rok, sedím u limonády, žmoulám chleba, paprsky mi světlají vlasy, všichni kluci včetně Bena jsou veselí a mně je strašně pěkně. Vím, že Tě dusí obavy, jak to všechno zvládneš. Třeba ty pitomý léky. Ty, která si nejseš schopná dávat pravidelně ani blbý béčko, teď budeš muset třikrát denně myslet na léky pro syna. Nezapomeneš. Vtiskneš si to do paměti, naprogramuješ se a co byl zpočátku stres se stane rutinou. Neboj se, moje. Zvládneš i to úmorný odstříkávání, zaklapávání nočních budíků, tlačení mlíka a později výživ. Tím dlouze vlekoucím se rokem nakonec proběhneš a za běhu se, jen tak mimochodem, vysvlíkneš z jednorázového pláště, co se nosí na jipku, a než napočítáš do pěti, zjistíš, že máš úsměv na tváři a zuby fialové od borůvek. Vím, že Ti to teď přijde nemyslitelné, ale tam venku jsou barvy bohatší, než sis kdy všimla.
Vydrž.
Ramena schoulená do sebe narovnej.
Nadechni se.
Vydej se na cestu.
Slunce Tě oslepuje, musíš si zastřít oči.
Čeká tam.
Život.
Takhle jednoduché to vlastně je.
Tady. Teď.