Hýbu se celkem ráda, ale k běhání jsem měla odjakživa odpor. Doběhnout šalinu pro mě bylo maximum. Jenže pak se s aplikací Pomáhej pohybem začaly sbírat body pro spolek Srdíčkářů, jehož jsme nově i my členem, a já chtěla přispět svojí běžeckou troškou do mlýna. Ono se tedy body dá sbírat v mnoha kategoriích, jenže já si řekla, že tohle je možná ten impuls, jak překonat sama sebe a pustit se do nesnášeného běhání. Koneckonců já můžu, Benjamínek nejspíš nebude moct, tak bych si toho měla vážit a běhat i za něj… no, víte jak.
A tak běžím. Ještě chvíli, musím to vydržet. Už sice melu z posledního, ale ještě tam k té lampě. Ceduli. Hospodu, tu musím minout běžíce. Kdovíproč si vzpomenu na tréninky v Americe, před sto lety, v jiném životě. Jak strašně ponižující to tehdy bylo. Když jsme běhali tribuny a já byla o celý půlkolo pozadu. Úplně nejvíc poslední. Poslednější než holky, který byly daleko tlustší než já. Blbě jsem je otipovala.
Ty přející křičeli, „Push yourself“ a go, go a když jsem s vypětím všech sil doběhla a myslela, že vybliju plíce a do lýtka jsem dostala křeč takovou, až jsem se skácela na zem, trenér mě útěšně poplácal po rameni a špitl „No pain, no gain.“ Zbytek si mě měřil s opovržením. „Tak pro tyhle se naši pradědové vylodili v Normandii? Aby zachránili takovýhle srágory? četla jsem jim v očích. To, že se americké vojsko zastavilo u Plzně a já jsem z města, které bylo osvobozeno Rudou armádou, nemělo absolutně cenu vysvětlovat, navíc jsem sotva popadala dech.
No jo holčička, v historii se vytahuje, ale i na ni došlo, na šprtku, kývali hlavami. Stereotyp amerických filmů jsem splnila do puntíku. Ačkoli ne Američanka a tehdy bez brýlí, ani rovnátka jsem neměla, z fleku jsem mohla hrát takovou to divnou holkou, geeka, co je na sporty levej.
Hned na první hodině americké historie jsme totiž začali probírat Columba a proč vlastně chtěl tu cestu do Indie po moři objevit. „No co tam bylo cenného?“ ptá se učitel sugestivně. Nikdo nic neříká. Já to vím, ale je mi blbý jakože dělat chytrou, tak mlčím. Rozkoukávám se a snažím se nasát americké sebevědomí. „No tak co by to mohlo být?“ netrpělivě se otáčí vyučující na žáky v uniformách. Mám sucho v puse, ale odvážím se. „Spices and gold“ snažím se vyslovovat zřetelně, snad tomu budou rozumět. „Very well, kývne na mě hlavou. „A co dalšího?“ Rozhlíží se po třídě. Něco velmi cenného, má to bílou barvu… Lisa ze zadní lavice, Lisa, která, jak se později ukáže, v šestnácti letech neví, jestli je New Orleans město nebo stát, intuitivně vyhrkne: „Milk,“ zbytek třídy vyprskne, možná neví, co cennýho bílýho, ale že to mlíko není, to se jaksi dovtípili. Učitel na ni nevěřícně zírá a ptá se jestli to jako myslí vážně? Lisa trhne rameny a odhalí bělostné zuby v nevinném úsměvu. “To opravdu nikdo neví?” Rozhlíží se po budoucnosti amerického národa. „Ivory,“ nevydržím to, pípnu a dívám se přitom do lavice. Učitel se rozzáří a chvíli to vypadá, že mě hugne. Zvonění. Balím si věci v rychlosti, mají tady děsně krátký přestávky a já mám strach, abych další třídu v tom kalupu našla. Rázuju si to po chodbě, když mě dohoní Hannah, co seděla přes uličku. „Seš chytrá,“ řekne mi v běhu uznale. Škoda, že jsem tehdy ještě neznala tu frázi push yourself, jakože vtipně bych jí odpověděla, že jsem se právě překonala a slůvkem “ivory” dosáhla limitu svého inteligenčního kvocientu, ale vlastně je to jedno, stejně by to nepochopila a nebylo by to jen kvůli přízvuku.
Než si tohle všechno vybavím, uběhnu dalšího půl kola a před očima se mi míhají pontony roztleskávaček. Tak ještě k mostu, nebo alespoň k tomu stromu támhle.
Go, girl, go! Push yourself! And make me, oh, proud of you!