“K čemu jsou holky na světě, aby z nich byly maminky …”
Pamatujete?
Tři roky zpátky tahle zdánlivě nevinná básnička Jiřího Žáčka rozpoutala bouři ve sklenici vody. Ačkoli moje paměť letos není povzbuzena sugestivním vystoupením v mateřské školce ke Dni matek, přesto jsem si na ni vzpomněla.
…
Tehdy měly holčičky sváteční, nadýchané sukýnky a stuhy ve vlasech, bílé punčošky zářící čistotou. Kluci v košilích, jež paní učitelky před vystoupením pečlivě zastrkaly. S vlasy učesanými na stranu, které si za chvíli najdou svoje vlastní uspořádání, ohrádkám vytyčeným zuby hřebene navzdory. Malinké lavičky a židličky vyhrazeny pro maminky, k jejichž svátku se vystoupení koná.
Děti recitují po skupinkách, pak předvedou tanec ve dvojicích. Náš Filipes, geneticky zděděný taneční antitalent, je veden laskavě a nesmlouvavě spolužačkou Marcelkou. Je to legrační a dojemné zároveň. Dětské rozpaky a vážnost, čela nakrabacená soustředěním. Píle a trpělivost učitelek, pro které je to také velký den – se zatajeným dechem čekají na sklizeň plodů své práce.
Děti zpívají o tom, jak šel tatínek do světa a potkal mámu a jak z toho byla láska jako hrom. Je to mile nekomplikované, přesně jak by měl dětský svět být.
Já ale vím, že tuhle Miki před nedávnem začal chodit do školky jen na půl týdne, protože další půlku je ve školce jiné, neboť se maminka od tatínka odstěhovala, jak mi věcně sdělil Filip, když jsem se ptala, co nového se přihodilo. Poslouchám ty verše o tom, jak se máma s tátou mají rádi a přemýšlím, co si o tom asi tak Miki, v pečlivě zapnuté košili a s vážným výrazem, myslí. A jestli to, že půl týdne čte pohádku maminka a půl tatínek a nikdy oba spolu dohromady znamená, že je jeho svět v pořádku.
…
Být mámou v dnešní době není nic lehkého. Myslím, že neexistuje jiná oblast, která nabízí tolik možností k selhání a kde je vždy někdo připraven zdvihnout kárající prst.
Ty sis dala epidurál? Ty kojíš tak dlouho? Ty nekojíš? Ty nelátkuješ? Ty nevaříš v páře? Ty nenosíš v šátku? Ty pracuješ a dítě šoupneš do jeslí? Ty nepracuješ a hloupneš doma? Ty se dostatečně nerozvíjíš? Tys na sebe rezignovala? Ty ho neokřikneš? Ty mu plácneš? Ty to necháš být?! Kup ty s pevnou patou, ať má fixovanou nožku! Kdepak, vem radši barefoot, chodidlo se musí vyvíjet svobodně! Do kroužků, ať se rozvíjí a prohlubuje svoje talenty! Nepřetěžuj – děti se potřebují nudit!
Respektuj a zároveň buď líný rodič, ale autentickej a intuitivní, víš. Diskutuj a nepřikazuj, ale zároveň pevně vytyč hranice! Ovládej se, ale zas ne moc, ať dětí cítí, že i ty máš emoce!
Hlavně nebýt jako moje máma! Nedělat stejný chyby!
…
Myslím, že my matky jsme speciální kasta. Kolikrát se i v dobré víře chceme podělit o to, co nám funguje, a tak vytváříme tlak na ty druhé. A ty zase na nás. Laťka je vysoko a den nabízí tolik způsobů, jak ji podskočit. A já se někdy ptám, proč se samy tak drásáme.
Milé maminky, asi proto, že bez ohledu na to, jestli jsme k mateřství ještě právničky, lékařky, podnikatelky, filozofky, učitelky, prodavačky, kadeřnice…tak nějak tušíme, že tohle je naše nejdůležitější povolání. A tak zoufale chceme obstát, aniž bychom věděly, co to vlastně znamená. A protože – ruku na srdce – z holek rozhodně nemusí být maminky, ale zas to za ně nikdo jiný nezastane.
Milé,
maminky, co budete maminkami,
maminky, které jste o dítě přišli,
maminky, které pečujete o nemocné dítko,
maminky samoživitelky,
maminky, co jste samy nemocné,
maminky, které se staráte o maminky (i tatínky),
maminky, které děláte chyby,
maminky, co se bojíte,
maminky, co jste bezradné,
maminky – babičky,
milé, co byste moc chtěly být maminkami.
Milé všechny moje,
ať je váš/náš svět v pořádku.
S Žáčkem nebo bez něj.