Stejně jako před dvěma roky i letos bylo první září upršené. Lije jako z konve a my se s Fildou a novou aktovkou proplétáme mezi kapkami deště do školy, s Karlíkem sekundujícím nám po boku. Nová třída, nová paní učitelka, spolužáci někteří noví a zbytek známé tváře ze školky. Filipes usedá do lavice a prohlíží si uvítací balíček. Já si stoupám dozadu, ke skupince rodičů. Ještě než začneme a než se zastaví pan ředitel a taky delegace z městské části, na chvíli se zaposlouchám do bubnování deště na střešní okno a vzpomínám, jak jsme šli do školy poprvé s Karlíkem.
Tehdy jsme tady ani jeden nikoho neznali a doma Benjamin dokončoval karanténu po druhé operaci. Na lince v lahvičce stálo odstříkané mléko a já vypouštěla naše nejstarší dítě do systému institucionálního vzdělávání. S hrdlem staženým úzkostí a dojetím a s obavami vyskládanými do kruhů pod očima. Jak my to jen všechno zvládneme! Cvičky a papučky a všechno podepsat, ideálně obrázkem, ať si to děti poznají a každou pastelku taky tak. A kufřík a papíry a utěrky a ručníček s monogramem. Do tohoto deníčku budu dětem psát úkoly a sem zase hodnocení a taky elektronickou žákovskou knížku máme.
Jde mi z toho hlava kolem. A Karlíka vidím jak dneska. Sedí sám, ramena schoulená do sebe a nejistotu se snaží přebít ráznými tahy pastelkou po výkresu s obrázkem. Kdybych i já mohla vyřešit všechny svoje nejistoty precizně vybarvenou omalovánkou! Bojím se toho všeho. Mám obavy, jak zvládneme úkoly a odstříkávání a kontroly a kroužky. Novou školku Filípka a vztekavého Štěpánka doma.
Bojím se, jak si to všechno sedne a jestli bude Karlík ve škole spokojený. Mám pocit, že ty poslední měsíce od Benjaminova narození vlastně nedělám nic jiného, než se bojím. Že jsem si ještě nezvykla!
„Tak dobrý den,“ překlopí mě usměvavá paní učitelka ze vzpomínek do současnosti. Filipes se na mě otočí a usměje se nejistým, bezzubým úsměvem. Povzbudivě na něj mrkám a trošku na tajňačku mu ukazuju zdvižený palec, jakože je jednička a taky že je všechno cajk, že to spolu dáme. Doma se s ním Benjamin loučil rozesmátě: „Čau kámo!“ a hned se ptal: „kuky, půjdeme?“ natěšený, že je půjde se mnou vyzvednout a že se zase všichni potkáme doma. Štěpík ve školce dobrý a i ten Karlos našel svoji třídu. Ručníček s monogramem mám připravený a nevadí mi, že nebude využitý, protože covid a tak raději papírové ubrousky. Podepsat.
Zase slzím, tentokrát už jen čistokrevným dojetím. Strachy jsou tytam. Už jsem mazák a vím, že namísto cviček bohatě stačí jen tenisky a že kapesníčky mohu donést klidně i v pátek.
Kdoví, co bude a co nás čeká. Roušky, možné zavření škol a školek, imunologické vyšetření, možná i endokrinologie. V prosinci Motol s malou dušičkou a zatajeným dechem. Zelené puntíky v učebnicích a boje s grafomotorikou.
Ale teď, teď je to cajk.
A já se za ty dva roky poučila. Strachovat se ničemu nepomáhá.
Tak zdvižený palec do nového školního roku!
Terko to je úžasné… Máš můj hluboký respekt… Ten zdvižený palec mě dostal…