Kluci už spí. V kamnech praská oheň, vedle sebe mám hrníček s čajem, na stole hoří svíčka a já po celém dni otevírám notebook. Zprávy a sociální sítě. Instinktivně si rozkliknu skupinku, jejímž členem jsem teprve krátce. Odkaz na podpůrnou skupinu rodičů dětí se srdeční vadou mám od jisté doby mezi oblíbenými.
„Máme srdce. Martínek je právě na sále, držte nám palce,“ bliká na mě z obrazovky.
Je čtvrtek večer, po osmé. Neznám ani Martínka, ani jeho rodiče. Ale najednou jsem tam. Před dveřmi operačního sálu s těma zpropadenejma černejma sedačkama za zády. A moje myšlenky, modlitby, chcete – li, pochopitelně směřují nejdříve k Martínkovi, pak k jeho mamince, tátovi a nakonec k lékařům.
Vám, doktorům a lékařkám, zdravotním bratrům a sestrám a veškerému zdravotnickému personálu, vám všem chci říct, že to vidím.
Vidím dnešní zrušenou hodinu squashe.
Vidím propadlé lístky do divadla.
Vidím běžecké boty, které dnes zůstanou neobuté.
Vidím knížku, která dnes nebude otevřena a televizi, kterou nikdo nezapne.
Vidím večeři, která je namísto na talíř servírovaná do ledničky.
Vidím tváře dětí, které se ptají, kdy přijde máma nebo táta a kdo bude číst pohádku před spaním.
Vidím výraz vašich partnerů, když jim narychlo říkáte, že musíte, práce volá. Možná i oni měli zrovna těžký den v zaměstnání či děti dnes extrémně zlobily anebo obojí. Možná se těšili, že se
s vámi podělí o část svých starostí, nebo se jim jen dnes večer nechtělo zůstat o samotě. Znovu. Po kolikáté už.
Vidím chápavé partnerky, mnohem tolerantnější, než bych byla já, jak pokrčí rameny. Pokývají hlavou, stisknou zuby, dnes se to ale fakt nehodí, to to srdce nemohlo přijít až zítra – možná si pomyslí iracionálně – zatímco podávají rukavice roztěkanému muži. „Na, je tam kosa,“ řeknou jen.
Vidím celou vaši cestu. Když jste na začátku seděli v posluchárně a obrýlený profesor vám na první přednášce řekl tu tisíckrát omílanou frázi, ať se podíváte na své sousedy po levici a po pravici. Minimálně jeden z nich školu nedokončí. “A víte co řekl J.A. Komenský,” dodává jedním dechem: „Učit se, učit se a učit se.“
Vidím, jaké to bylo, když spolužáci ze střední seděli u piva, zatímco vy u skript.
Vidím stres zkoušek, když si na vás nějaký doktor smlsnul jen proto, že zrovna neměl den. Nevím, jestli vám to šlo levou zadní anebo něco bylo vydřené. Nevím, zda jste nabiflovanou látku halasně vykládali nebo tiše kuňkali. Bratranec medik říká, že kdo chce řezat, musí mít sebevědomí. A zdravou drzost. Takže jste to asi spíš sebejistě sypali z rukávů.
Vidím vaše začátky. Kdy jste jako čerství absolventi dostávali tu největší vopruz práci. Vyplňovat lejstra, dělat příjmy, okukovat.
Vidím, jak jste se postupně vypracovali, získávali zkušenosti.
Vidím kongresy, stáže, odborné články namísto beletrie.
Vidím vaši trpělivost, když mi vysvětlujete komplikovanou diagnózu srdeční vady mého dítěte. Ne, nejsem zdravotník, ne, nerozumím tomu. Většinu termínů, které používáte, slyším poprvé a musím se maximálně soustředit. Nejen na to, co říkáte, ale taky abych se na místě nerozbrečela, všechna ta cizí slova mi svírají hrdlo a cítím, jak se celá třesu.
Vidím vaši netrpělivost, když mi znovu odpovídáte na moje otázky. Jenže já studovala humanitní školu, teorii sociální směny, nezamýšlené důsledky lidského jednání a taky třeba sociální kapitál. Ten můj se s tím vaším neprolíná, tak prosím, mějte pochopení, i když máte čekárnu plnou lidí, kteří mně i vám dýchají na záda.
Vidím entuziasmus a empatii lékařů na počátku kariéry. A přeji vám ze srdce, aby vám to vydrželo, aby vás systém nesemlel.
Vidím unavenost a někdy i aroganci těch zkušených. Chápu to. Každý prostě nemáme cit pro jednání s lidmi a vy jste tu především od toho, abyste uzdravili moje dítě. Zachránili mu život. A tomu na lůžku vedle taky. Pokud vaše arogance skutečně znamená, že jste neomylní, jen dobře pro nás, rodiče i děti. Ale jste nakonec taky jen lidé a všichni někdy děláme chyby. Prosím, jenom ne u mého dítěte.
Jenže vždycky je to něčí dítě.
Vidím i vnitřní boje, když se to přese všechnu snahu nepovede.
Vidím, jak se sami sebe ptáte, zda jste skutečně udělali všechno úplně nejlépe. Zda jste zvolili správný postup, když zrovna u tohoto případu to bylo tak komplikované.
Vidím vaše mechanismy zvládání stresu a moc si přeji, abyste na nich pracovali a aby vám fungovaly.
Vidím titěrnou práci sestřiček, bratrů a dalšího zdravotnického personálu. Někdy snad opomíjenou a přesto tolik důležitou.
Ony i vedlejší role mají Oskara.
Vidím kompromisy, které jste museli udělat kvůli vaší práci.
Vidím kompromisy vašich blízkých, které musejí dělat kvůli vaší práci.
Vidím diskuzi ohledně přesčasů, platů a vzdělávání… a na rozdíl od mnohých si nemyslím, že zdravotnictví je veřejná služba a vy za svoji práci koneckonců dostáváte plat – z mých daní! Takže co byste vlastně jako chtěli.
Ne, navzdory tomu, že jsem unavená, vyjukaná matka dítěte s komplexní srdeční vadou, vidím některé vaše oběti.
Za chvíli zaklapnu obrazovku notebooku a ještě než půjdu do postele a dát lék nejmladšímu synovi, pohladím svoje spící děti. Je to můj každovečerní rituál. A vím, že někteří z vás svoje děti dnes neuvidí, protože bdí nad těmi cizími. Aby i ony mohly brzy spát ve svých postýlkách.
Srdce našeho syna jste operovali v běžné pracovní době. Díky práci týmu lidí na jednom patře a komplexní péči několika pracovišť jste mu vydobyli přesčas, který by bez vás všech nebyl.
A moje vděčnost je natolik veliká, že se obtížně vměstnává do slov díků, tisknutí rukou, do krabic
s čokoládovými bonbony, mezi zrnka kávy. Nejde zašpuntovat do lahví s vínem či mezi všechno to, co zpravidla lékařům dáváme a co neseme na sesternu.
Teď se mu daří dobře. Vím, je to křehký stav. A ačkoli se toho děsím, možná jednou i on bude potřebovat nové srdce. A když se to všechno sejde a naše naděje bude vykoupena slzami někde tam, na druhé straně, třeba i já budu ťukat na stránky: „Máme srdce, myslete na nás.“
A vy vstanete, bez ohledu na rozdělanou práci, na partnery, na děti, na tenis s kamarádem. Vstanete a půjdete mu zachránit život.
Je to přeci vaše práce.
Služba, placená z našich daní.