Míla mele maso

Ne, Fili, to není “lo”. Už to říkáme mockrát. Podívej, to “L”, to je – ne, teď nesmím říct malý i bez tečky, to by ho akorát zmátlo. “L” stojí samostatně, takhle, ukazuju na prstech. Má jen začátek, první nožičku z toho “m”. A podívej, “m”, “m” jako máma, “m” má takový dva kopečky, jako třeba co – neříct, že to jsou dvě umyvadla obráceně, to by ho zase jenom spletlo. Takový dva hrbolky. “M” je jako dvouhrbej velbloud. Ne, co je to za blbost, nepleť to děcko, opravím se rychle. “M” jako mravenec co táákhle leze na dva kopce. Už lepší. Tak. Zkus to znovu. “Lo”.
Grr.
Odfrknu si hlasitě. Tyjo, na co ten jazyk je? Písmo, jako prosím? Nestačilo by prostě pár skřeků vyjadřujících základní potřeby? A mám tě rád, obejmutím. Jakože Tě mám? Beztak je to z toho. Stejně toho člověk namluví a jen pár věcí je opravdu důležitých, zásadních. A namísto podpisu stačí křížek nebo otisk palce, tyjo, stejně se to zase dělá.
Ne, Fili, to není “lo”. V hlase jde cítit trpělivost našponovaná na maximum. “Tak co to teda je?” vybuchne Filda frustrovaně, bezradně rozhodí rukama a natahuje u toho. Taky se mně chce brečet. Namísto toho ale kreslím dva kopečky mravence. Dvouhrbýho velblouda. Umyvadlo obráceně.
Filip to zodpovědně přejíždí prstem, aby pak suverénně přečetl “lo”. Dívám se na něj bezhlesně. Ruka mi cuká k ledničce, chladí se tam aperol. Je teprve jedenáct, asi je ještě brzo. Podívej, “m” jako máma, máma má takhle dvě prsa, zkouším to lacině a naprosto nekorektně, nevýchovně. Že ho to třeba rozesměje a vtipem si pak zapamatuje, že takhle prostě vypadá m. Dát tomu písmenku příběh, žejo.
Nepřijde mu to vtipný. Nedivím se.
Nikým nevolán, přichází na pomoc Benjamin. Sedne si vedle bratra, vyskládá před sebe kostky a jakože čte: “a” “o” Já se směju a i Filipes roztál. Prstem znovu obkreslí oblouček, dá slabiku pěkně do misky. Oči, ruka, pusa. Úplně přesně jako na tom videu od paní učitelky. Akorát je tam furt to “lo”. “Lo” namísto “mo”. M, které nám bylo darováno, když říkáme milá mámo. M, které je super písmenko a palec nahoru.
Malinko myslím, že máma momentálně není milá a m je mimořádně mizerné písmenko. Já se o něho neprosila! M není jenom miluju, mámo, milá. M je taky mrtvolka. Mrtvice. Márnice. Minimálně mdloby. Máma mrákotně mířící mimo, mezi mátohy.
Filipes odchází od stolu. Aby se prošel a krev se víc rozproudila a okysličila. A já se uklidnila. Až se vrátí, bude to “mo” jako když morous motouzem motá!
Kdepak, furt “lo”.
Hele, je to zbytečný. Vzpomínáš, jak se naučil číst Karel? říkám si. Jak prolomil ten binární kód gramotných? Aby pak radostně slabikoval kdeco a když jsme tuhle stáli na semaforu na červené, předčítal, co právě viděl z okna. E-ro-tic ci-ty, hláskoval zodpovědně. Mami, co to je, to erotic city? Ptal se pak, zvídavě.
Ne, děkuju, jeden gramotný synek v rodině stačí. Padlo to na prvorozenýho, to tak bejvá.
Předsevzetí, že se vměstnáme mezi kopečky “m” ještě před obědem, mizí mezi mraky. Rezignovaně rozhodím rukama – tady pozor, “r” není na rozpisu ranních replik!
“Fili, tak toho pro teď necháme?” navrhuji kapitulaci. Filip je pryč, než bys řekl “molo”. Po obědě a chvilce na hraní na to jdeme znovu.
“MO” na mě zírá ze stolu jako monstrózně morbidní monolit. Modravý motolský monument. Už za dva týdny! Křičí “mo” z desky stolu.
Mračím se. A čekám se zatajeným dechem. “Mo” přečte Filip napoprvé bez uzardění. Moli, pokračuje pak, jakoby nic. A když mi pak za pár dní nese obrázek, kde je roztřepenou dětskou rukou napsáno mámo milá, začínám si myslet, že M je přeci jen super písmenko!