Reality check

Čeká nás kontrola v kardiocentru v Motole. Na rozdíl od kontrol v brněnské dětské nemocnici tyto vždycky víc prožívám. Nejde ani o tu cestu, vzdálenost a vypravování. Motol symbolizuje výjimečnost, ne nutně v tom pozitivním slova smyslu. Zatímco dětská nemocnice je stará známá – mám ji ochozenou už jako dítě – rehabilitace, mandle, ortopedie, jedno koleno a pak druhý. Rentgeny, kontroly. Umístění jednotlivých klinik se v pavilonech za ten čas, co jsem se s holky s potížema s kolenama stala mámou, nijak nezměnilo. Jezdím kolem ní šalinou, sem tam navštěvuji s dětmi. Prostě nemocnice, kam chodíte s „banalitama“. Kardiologie je od ortopedie na dohled, není tedy obtížné předstírat, že i tohle jsou rutinní, dětské kontroly. Je snadnější se v těch dlouho známých chodbách chlácholit, že o nic nejde, dětský bebino, co se musí jednou za čas zkontrolovat.
V Motole si to tak jednoduše namlouvat nemůžu. Není přeci normální, abyste jeli na kontrolu přes půlku republiky. Abyste si s sebou vezli kartáček, pyžamo a něco oblečení „kdyby“. Tváří v tvář komplexu několikapatrových budov nejde předstírat, že je to obyč dětský bebino. Banalita ve vaší rodinné nemocnici. Že vlastně o nic nejde.

…

Zakloním hlavu a pohledem odpočítám patra. Ačkoli stojím nohama na zemi, bezpečně vím, jaké jsou z těch oken výhledy.
Tentokrát nejdeme rovnou do ambulance, zajdeme si na oddělení, kam vezeme nějaké věci. Benjamin se radostně směje, protože může přivolat výtah. A najednou jsme tam. A všechno je stejné jako tehdy. Nadechnu se a rychle se pomodlím, abychom tam brzy nemuseli. Aby to ještě počkalo. Aby všechny ty komplikace, které nám v „naší rodinné nemocnici“ v Brně na první kontrole tak empaticky prorokovali s douškou, proč jsme vlastně nezvolili konzervativní postup, ještě chvíli počkaly. Ještě dlouho počkaly. Abychom se vzepřeli statistikám, predikcím, osudu a kdoví komu ještě a ony nikdy nepřišly. Nebo alespoň ne teď, před Vánoci. Prosím.
Benjamin zmáčkne tlačítko. „Už, už!“ volá radostně, když se mu povede vyvinout dostatečnou sílu a tlačítko se rozsvítí. Pohledem kloužu po chodbě. Snad osmery dveře, dvoje výtahy. Sedačky uprostřed. A máma, která u jedněch z těch dveří cosi šeptá do telefonu. Slovům nerozumím, přesto slyším, jak se jí láme hlas, ramena se zvedají štkaním a látková rouška vpíjí slzy. Najednou mám i já vlhký oči. Nejradši bych za ní šla a objala ji. A řekla jí…co? Že to bude dobrý? A pak se zeptala, jestli to jako nevěděli a pohledem naznačila, co teda čekala? Hrdě jí ukázala na Benjamina radostí nadskakujícího v kočárku a dala jí útěchu, že to všechno přeci jen může dobře dopadnout? Co bych jí tak asi mohla říct, když její tady a teď je plné bezmoci, bolesti a strachu?!
„Jóó, už je tady!“ volá Benjamin radostně. Jeho dětský hlásek se rozléhá chodbou a já mám vzhledem k tý mámě s rouškou mokrou od slz pocit nepatřičnosti. Na chodbě se nedá nikde schovat, zalézt si do úkrytu, odclonit svět a obrečet si to. Ne, na chodbě s barevnými malůvkami propuštěných dětí, které snad mají dodat optimismu, ale moc nefungují, se vysvlékáme ze společenských rolí, až zbude jen holý instinkt matky strachující se o mládě. Není síla něco předstírat. Bolavé a bolestivé, zraněné já, bezmocné, vydané na odiv komukoli, kdo zrovna otevře jedny z těch mnoha dveří. Visí to ve vzduchu a respirátor vás před tím neochrání. Snad jen vycvičená netečnost. Pocit soukromí můžete paradoxně navodit neslušným gestem – otočit se zády.
Tak to udělám, to gesto hulvátství a nezájmu. Nastoupím do výtahu a přejdu s manželem a synkem do jiného křídla budovy, kde jsou ambulance. Už nemyslím na bolest mámy z chodby, jejíž situaci neznám. Znám tu naši. A svoje strachy a obavy.

Potom najet na autopilota. Odevzdat kartičku pojišťovny, zkontrolovat údaje, vyplnit souhlasy, zadat heslo. Zhluboka dýchat. Čekat. Podat Benovi jeho oblíbenou knížku. Na ekg. Může jen jeden rodič, jde manžel. Změřit, zvážit, klapky připíchnout. Přecházet za dveřmi a snažit se ignorovat Benjaminův řev a jeho volání „mami, mami, né.“

Nelitovat. Hlavně vydrž nikoho nelitovat. A když, tak jen malinko.

Do ordinace na vyšetření mohou rodiče oba. Konverzovat. Vyslíct synka. Dívat se, jak jezdí sonda po jizvě a nedívat se na obrazovku. Nevidět, co je špatně tak, že i laik to pozná. Nasadit jizvě bodýčko. Vyslechnout ortel. Ovládnout se a neskákat radostí. Zavřít dveře ordinace. Tiše a v duchu děkovat. Děkovat, strašně moc děkovat. A chválit. Nahlas. Chválit a hladit. Nezapomenout si potvrdit cesťák. Bundy, vyjít ven, sundat respirátor. Vydesinfikovat ruce sobě, Benjaminovi, manželovi. Jít k autu a neotočit se. Nepodívat se na patra zdvihající se za mnou. Neodpočítávat.
Není to obyč dětský bebino. Ale vypadá to, že ještě nějaký čas se bude takhle tvářit.
Snad.