Ví to malí i velcí. Jsou za rohem. A jako každý rok jdou cítit po vanilce, skořici, hřebíčku, medu, rumu a jehličí. A taky po leštěnce.
Radostné a napjaté očekávání dětí visí ve vzduchu a já už se několik dní dopředu dojímám u koled. Svařím si mošt a na srolované skořici propluji mezi vzpomínkami na Vánoce let minulých.
Jak slaměné ozdoby nahradily lesklé baňky. A jak ty ozdoby jednou ožraly myši a my to zjistili až na Štědrý den. Svíčky ve svícíncích, co se na stromeček připínaly železným kolíčkem a do stolu se nesmělo ani trochu drcnout, aby Tě nepokapal vosk. Sem tam to někdo odnesl a tak byly v průběhu let vyměněny za elektrické.
Vzpomínám na skládací papírový betlém a první Vánoce, kdy už jsem věděla, jak to s tím Ježíškem teda je. Cítila jsem se důležitá a dospělá a dávala jsem pozor, abych mladší ségře rozhodně nic neprozradila. Na tajňačku jsem dlouho aranžovala první dárek pro rodinu ode mě – papírový bloček na poznámky k telefonu. Stál určitě do dvaceti korun a já ho převázala stuhou umolousanou od dětské horlivosti.
Taky se mi vybaví, jak si ségra vyráběla v předvečer Vánoc pergamen a začal jí hořet v ruce a ona ho leknutím upustila. A než jsem stihla seběhnout z patrové postele a zadupat ho papučí, vypálil do koberce díru. Přesně uprostřed místnosti. Smrad z koberce přebil pach leštěnky. Nedalo se to vůbec ničím zamaskovat. Slízla jsem to samozřejmě já, bo jsem byla starší a měla jsem na ty její blbiny dohlížet.
Vzpomínám, jak to u nás na Vánoce vždycky nebylo hezký. Ale někdy bylo.
Na mysl mi přijde a málem se zakuckám moštem, jak jsme dostaly se ségrou u slavnostně prostřeného štědrovečerního stolu pubertální záchvat smíchu, ale fakt masivní. Nešlo to vůbec zastavit, mamka se nejdřív pohoršovala, ale nám tekly slzy a hýkaly jsme po vzduchu a naši se nakonec přidali, protože jim prostě nic jinýho nezbývalo a rybí polívka mezitím stydla.
Po pár doušcích voňavé tekutiny skočím v myšlenkách k prvním Vánocům s manželem. Měli jsme jen tři halouzky v květináči a trochu naráželi do rozdílných představ o slavení svátků. Pak si vybavím, jak chovám na klíně Karlíka, skoro čerstvě po skončeném šestinedělí a příběh o Marii a Josefovi putujícím do Betléma najednou získává nový rozměr. Obohacena o zkušenost porodu si teď lépe dokáži představit, jak nepohodlná musela být cesta na oslu, jak muselo být obtížné připravit porod na neznámém místě a že zavřené dveře a nevlídnost působily dvojí bolest. Vzpomenu na první Vánoce v novém domě, na množící se dárky pod stromečkem a přibývající páry ruček, jež chtivě sundávají balící papír.
Myslím na Vánoce, kdy už byla mamka nemocná a předzvěst, že jsou to její poslední, ležela pod stromečkem. Bokem od ostatních dárků, převázaná stuhou, tvářila se, že je tam jen tak mimochodem, že o nic nejde.
Další Vánoce už s Benjaminem v břiše. K jesličkám v betlémě nekladu tři kožičky pro teplo Ježíškových nožek, ani trochu mlíčka. Skládám tam svoje obavy, nejistoty a strachy. A věřím, že to malé dítě má moc vykonat velké zázraky. Prosím, aby nás Herodes nedostihl a aby nám kometa svítila na cestu dalším rokem, kde jistojistě budou temná místa.
A pak další Vánoce, po tom dlouhém roku plné radosti a vděčnosti, že jsme spolu, že se máme, s Benjaminem v bodyčku se srdíčkem pod nazdobeným vánočním stromečkem.
Minulé Vánoce, kdy se nám po letech konečně podařilo přesvědčit babičku, aby je strávila s námi. Nebylo to sice dobrovolné, dohnala ji k tomu zlomená ruka a nefunkční kotel, ale byla tady. Bylo to v něčem jiné, pěkné i náročné zároveň.
V hrníčku mám už jen na dně, chuť koření mě lechtá na patře a já se dívám na místo, kam za pár dní postavíme nazdobený stromeček. Budou na něm slaměné ozdoby a elektrické žárovky a taky výrobky našich dětí. Sádrový betlém, trochu otlučený léty používání a tím, jak si kluci vehementně prohlížejí jednotlivé figurky a hrají s nimi divadlo.
Ačkoli tam stromeček zatím nestojí, je tam už první dárek. Pokleknu a opatrně krabici podeberu. Nejdřív mi přijde těžká, ale pak v mých rukách jaksi lehkne. Opatrně s ní zatřesu. Žádný zvuk. S napětím odmotávám mašli a otevírám víko.
Na dně jsou všechny nejistoty a obavy uplynulého roku. Nejdou ale vůbec vidět, protože je překryla vděčnost a světélkující radost z toho, že jsme všichni spolu, že jsem zdraví, že se máme rádi. Že se ta letošní cesta od Vánoc k Vánocům obešla bez větších kotrmelců, koroně navzdory. A že obnášela daleko víc radosti než srdceryvnosti. Je tam i vděčnost za to, že se nám daří a můžeme si dovolit splnit všechna přání z dopisu Ježíškovi a možná i něco navíc.
A zase to moje dojetí!
Děkujeme, Ježíšku, mávám do okna radostně!
P.S. Vzkaz mému muži: Vím, že to čteš, tak ne, že to použiješ proti mně! Nechcu slyšet žádný, už sis rozbalila. Čekám, s čím se vycajchnuješ a laťka je z minulýho roku vysoko! 🙂