Naše rodina patří mezi ty šťastlivce, kterým školou povinné děti rotují ve stejném režimu (neuvěřitelné – vím!!!), a tak jsme se toho s mužem rozhodli využít a spojit jeho home office s dětmi na online výuce a někam vyjet.
Jelikož nechceme celou tu roční corona opatrnost jen tak hodit za hlavu, při rozhodování o místě pobytu hrála roli i aktuální corona čísla v daném okrese. K tomu jsme přičetli naši oblibu skal a moje neutuchající nadšení z vydařeného, byť velmi kraťoučkého, pobytu na Broumovsku na sklonku minulého léta. Zabodli jsme tedy prst do bílého místa na mapě, které za staletí změnilo význam. Už tam dávno nejsou lvi a aktuálně tam snad nejsou ani viry. Volba destinace tedy byla jasná.
…
Sjedeme z kopce s ostrou zatáčkou, která fakt děsně vynáší a noříme se do údolí. Po pravé straně broumovské stěny, po levé kousek dál Javoří hory. A v údolí mezi nimi vesnice s Dientzenhoferovskými kostely, vyskládanými jako pětníky na stůl. Našim dnešním cílem je však broumovský klášter.
Kontrast s létem mě trkne na první dobrou. Liduprázdné okolí, kterým se rozléhá křik a dusot nožek našich dětí. Musíme se kus vrátit pro roušku, kterou někde vytratili, to se tenkrát v létě taky neřešilo. V kostele sv. Vojtěcha je podobná zima jako na konci srpna, paní kostelnice nás provede sakristií a pustí nás i do patra. Vida, to jsem ani v rámci prohlídky neabsolvovala! Kluci jsou trochu rozjívení, na všechno se ptají, všechno je zajímá a taky si poctivě po dětsku chtějí všechno omakat. Karel se dožaduje prohlídky refektáře s kopií turínského plátna, o kterém jsem jim vykládala a četli jsme si o něm po večerech komiks. Není sezona a je corona, takže smolík, ale třeba se to později v týdnu povede, doufám.
Proběhneme zahradami a s obtížemi vysvětlujeme, proč je opravena jen část kláštera a zbytek vypadá dost zuboženě. U vysvětlování vztahu komunismu k sakrálním památkám se Filip zeptá, jestli tu ještě nějací mniši jsou a kdy tu byli naposledy. V puse hořce převaluji slovo internace. Starší kluci se ptají, proč by někdo něco takovýho dělal. Proč by ničil historicky cenný starý věci a zavíral lidi, co nic neudělali, do kláštera jako do vězení. Není s podivem, že to dětské hlavičky nepobírají. Ta moje taky neví, jak na to srozumitelně odpovědět.
A pak už míříme nahoru, do broumovských stěn.
Stáhnu okýnko, chřípím nasaju voňavý vzduch a říkám si, proč to prostě nenechám být. Proč jednoduše namísto toho, abych dumala, jak se asi žije lidem v tomhle bolavým kraji, nepřemýšlím, co si dáme na večeři a kam půjdeme zítra, až skončí online a uděláme všechny úkoly.
Jenže ono to ke mně jde nějak samo. Když si večer čtu rozhovor s Milošem Doležalem, na který narazím ani nevím jak, popisující jeho březnový pobyt v klášterním literárním domku a práci na povídce oscilující okolo vražd na Broumovsku těsně po válce, mrazí mě. Pocity mrazení umocní pár vět pamětníka, který hovoří o absenci smíření a kletbě visící nad krajem i vesnicí. Jako by jeho slova potvrzoval i kříž smíření ležící pár kilometrů na západ, na Bukové hoře. Ačkoli připomíná jiné vraždy, i po letech se stává obětí vandalských útoků a budí emoce. Pachatel vandalismu byl dopaden policií, ale těsně před zadržením se několikrát bodl do krku a následkům zranění později podlehl.
Absence smíření a kletba visící nad krajem.
A jako němí svědkové lidského pinožení nejen kostely broumovské skupiny, ale také pískovcové stěny. Co na to asi říkají Starosta se Starostovou, nepřibude jim další vráska? Není tohle důvodem, proč je na Sibiři v teplických skalách mrazivo a 30 čísel sněhu i v půli května?
„Broumovsko je bolavé tělo se zřídly naděje“, říká Doležel. Cílek mu sekunduje, když Broumovsko nazývá krajinou mezi zločinem a zjevením. A já si říkám, jak se to asi místním poslouchá. Co říkají na všechny ty rozumbrady, co se přijedou kouknout, pokývat hlavou, onálepkovat. Nemyslí si náhodou, nechte nás žít? Nechte nás žít to naše baroko. Při pohledu třeba na kostel sv. Anny musí být každému jasné, že je to někdy setsakramentsky tvrdý chlebíček.
Jenže navzdory všemu, my jsme tu opravdu jako ve zjevení.
Prý celým údolím procházejí tajemné siločáry. Pousměju se. Jenže když manžel poslední den plánuje výlety co by vystačily tak na týden, říkám mu, že to nemůžeme stihnout. „Tak se sem vrátíme,“ odpoví samozřejmě. A já vím, že si na seznam „srdcovek“ musím přidat další místo.
Možná jsme se do těch siločár přeci jen zapletli.