Na test jsme šli vlastně trochu pro forma. Karlos má ve třídě čtyři pozitivně testované, ale při pondělním testování mu vyšel negativní antigen a stejně tak i domácí test o den později byl negativní. Jedenkrát za den, zpravidla po ránu, trochu zakašle, ale je zima, nedělám z toho drama. Pak napíše švagrová, se kterou jsme se viděli o víkendu, že mají pozitivní test. Před sebou máme rodinného Mikuláše ve velké sešlosti, tak pro jistotu a klid duše promptně naklikám všechny kluky na PCR. Po kroužku to tak tak stíháme, s jazykem na vestě kluci plazí jazyky, zvládnou to všichni hrdinně, včetně Štěpy a Benjamina, pro které je to premiéra. Paní na odběru je citlivá a rychlá, s pocitem dobré organizace odcházíme během pěti minut z odběrového centra.
…
Ráno mám radostné, pak třikrát zavrní mobil s negativním výsledkem. Ten Karlosův si ale dává na čas a moje intuice bije na poplach. Za chvíli to mám černé na bílém, slabě pozitivní. S ohledem na kontext to jednou přijít muselo. Volám obvoďačce. “Akorát o toho Benjamina mám strach,” říká. To tak nějak my všichni.
Volám do školy. Pan ředitel není rád. Ihned vyzvedávám Karla z výuky, stejně tak Filípka, ačkoli má test negativní. Dovezu je domů, vyvětrám auto, otevřu okna, vyleštím kliky a vypínače, vyměním ručníky. S respirátorem na nose přestěhuji Karlovi stůl do izolačního pokoje a jedu pro Beňu a Štěpu, kteří se už vrátili z vycházky a dostali mikulášskou nadílku do ruky a oběd do jídlonosiče.
Karlos a Filipes malinko natahují, dnes měli mít Mikulášskou s partou, těšili se celý týden. Vysvětluji, že i doma se to budeme snažit udělat hezký a ruším logopedii na dnešní odpoledne a do toho vařím oběd. Mikuláš naplánovaný na zítřek se přesouvá do drive – in modu, švagři jsou skvělí, snaží se pružně vymyslet jak to udělat, aby o to naše děti spolu s neteřemi nebyly ochuzeny. I čtení ze zlaté knihy prý bude! Naprostá bomba, kluci o ničem neví, budou koukat. A balíček za dveře taky bude. Covid mode on, starosti s Mikulášem off.
Karlík mi píše z izolace, zda mu nemůžu donést svačinku. Už ji mám nachystanou, nesu mu dobrůtky a ovoce, vypadá spokojeně. Co spokojeně, rochní si na mobilu, žádný limit. V průběhu odpoledne mu s respirátorem na nose nesu stavebnici, kterou dostal od kamarádů na narozeniny a zatím ji nestihl postavit a nějakou knížku. Mobilu už bylo dost. Má svůj ručník, splachuje i pouští vodovodní kohoutek loktem. Dojímá mě, jak je najednou dospělý, čerstvý desetileťák. Jak chápe, že se snažíme ochránit zejména Benjamina, jak mu nemusím nic vysvětlovat, jak je zodpovědný a uvědomělý. Navečer mi píše, zda mu můžu donést nabíječku a popovídat si. S respirátorem vstupuji, těžko věřit, že jsme si ještě včera dávali pusu. „Mami, omlouval jsem se Paťovi za tu karanténu,“ řekne mi na úvod, respirátor pečlivě nasazený, a mně se sevře srdce. „Karlíku, ale to přeci není Tvoje vina,“ vysvětluji. „Jo, on to i Paťa říkal, že se nemusím za nic omlouvat,“ kývá hlavou Karlos. V duchu hladím Paťu a bavíme se o tom, jak vir funguje a že nemoc není ničí vina. Že jsme dělali všechno pro to, abychom se jí vyhnuli, ale někdy se to prostě stane. A že tím, že jsem to nahlásila, sice způsobíme nějaké komplikace, ale třeba, možná, se nenakazí nějaká babička či dědeček, někdo starý a nemocný. Mávnutí motýlích křídel na jedné straně země… Karlos kýve a chápe, snad se mu trochu ulevilo. Nejradši bych ho objala. Jak jen jsou najednou ty samozřejmosti vzácné. Snažím se to nedramatizovat, mozek válcuje srdce. Nepouštím se do hry na coby kdyby, představivost držím na uzdě. S manželem se ale shodneme, že je to prostě mega divný. A možná taky celý „zbytečný“. Navzdory očkování kašleme oba. Kašle i Benjamin, zatím negativní.
Fuck off covid.